Kluk Z Baseballu

Vysvětlení

"...protože ...mám něco nadlidského, ale to je nepochopitelné."
Já se jenom usmála. "Je to pochopitelné. Tvůj táta to má taky."
K:" Já to ale nechci mít! Kvůli tomu nemám kamarády." Sedla si na postel a začali jí téct slzy z těch modrých očí.
D: "Umíš to ovládat?"
K: "Tak úplně ne. "
Danielovi se rozsvítily ruce a přitáhl krabičku s kapesníky k ní. Katy se podívala na své ruce a zkusila něco přitáhnout. Nešlo to.
D: "Tak asi nemáš modře zářící ruce, jako já, ale máš zářící modře oči. Zkus těma očima přitáhnout nějakou věc."
K:" Já nevím, ale vždy když jsem se na někoho podívala, tak se něco stalo. "Na okno si sedl ptáček a Kate se mu zadívala do očí. Ten ptáček s toho okna spadl." To neee! To jsem nechtěla!"
Chtěla po nás aby jsme odešli. Šli jsme do kuchyně.
Já: "Na nás to ale nefunguje, že?"
D: "Lauro pamatuješ když se narodila a dívali jsme se jí do očí? Nic se nestalo. A ten tvůj bratr Viktor a Ell jak se jí podívali do očí něco se stalo."
Já: "Pamatuju. Nemá to podle nálady? Že kdyby myslela na něco pěkného tak by to bylo jinak."
D: "Možná jo."
V chodbě spadla váza a stála tam Katharina. "Máte papíry?" Smutně se zeptala.
Já: No jistě že máme. Šla jsem do skříňky do místnosti, kde je počítač ,papíry a další věci, které by jsme potřebovali. Vzala jsem bloček a dala jsem jí to. "Tady máš víc kdybys potřebovala."
K: "Děkuji." Odcházela do svého pokoje.
D:" Hej, Kate pojď sem!" Katharina pomalu k nám přišla. Jaké máš ještě schopnosti.
K: "Mám velkou sílu a ubližují lidem."
Já: "Ty neubližuješ lidem. Jenom to neumíš používat."
D: "Kate?"
K: "No?"
D: "Nechceš si zahrát baseball?"
K: "Neumím to hrát."
D: "Já tě to naučím, mezitím maminka Laura udělá večeři."
K: "Tak jo."
Mezitím co hráli baseball ,dělala jsem večeři. Byl to salát s ledovím masem. Najednou něco prorazilo zeď. Koukla jsem se z okna a tam stála Kate s baseballovou rukavici. Když jsem si ji všimla utekla do svého pokoje. Chudák ještě to neumí ovládat. Takže má velkou sílu a ty modré oči. Co ještě má? Tu zeď musíme opravit. Šla jsem ji odnést do pokoje jídlo a ona tam asi zkoušela co dovede. Jak mě uviděla přestala.
Já:" Tady máš jídlo." Položila jsem ho na stůl.
K"Nemám hlad."
Já: Ale máš, jenže jsi teď naštvaná, tak to nechceš přiznat."
K: "Máš pravdu. Ty dokážeš vnímat lidí a víš ,co jim je."
Já: "Nevím. Asi jo. Tak se najez. Co si pořád kreslíš?"
K: "Ale nic."
Já: "Ukaž"
Ukázala mi co si kreslila a bylo to překrásné. Má na to nadání, takhle bych to nikdy nenakreslila ani já. Měla toho hodně nakresleného a hlavně kreslila nějaké svoje návrhy na kostým superhrdiny a pak svoje oči, děti ve školce, mě a Daniela, to nakreslila asi dneska. Kreslila to jenom tužkou ,kterou už měla úplně malinkou.
Já: "pokud budeš chtít pastelky, nebo tužky, tak ty máš v pouzdře. Jsou tvoje, všechno je tvoje tady v tom pokoji, můžeš si hrát a brát si co chceš."
K: "Já vím. Necháš mě tu osamotě?"
Já:" jistě, kdybys něco potřebovala přijď za mnou nebo tátou."
K: "Mužů vám říkat zatím jménem, že jo?"
Já: "No jasně. "Pousmála jsem se na ní a ona na mě taky a já odešla.

Další kapitola je tu. A doufám, že se vám líbí.B-) Kdyby jste našli chyby, pište do komentářů.;-)