Jsem postřelena

183 11 5
                                    

Zatočila se mi hlava a pak jsem se objevila v nějaké laboratoři. Všude chodili lidi oblečení v bílím a s maskami. Asi to byl jejich experiment ten teleport. Vypadalo to, jak nějaká místnost v podzemí, nebylo tam okno. Hned si nás všimli. Měli v ruce pistole. Mě se pořád trochu motala hlava. Nevěděla jsem co mám dělat. Dala jsem ruce vzhůru. Hned jak jsem to udělala vystřelili. Schytala jsem kulku do ramena. Daniela naštěstí netrefili. Začalo se mi mlžit před očima a nohy se mi podlomili. Spadla jsem k zemi. Daniel ke mě klekl a začal brečet. Zdálo se že už nemá úpal. To je dobře.
Já: " Bolí to, ale už to přestává. " řekla jsem a pousmála jsem se.
D: "Nezavírej oči jasný" V breku řekl. Chtělo se mi spát.
Já: "Danieli, Miluji tě. Řekni to i mé rodině."
D: " Ne ty neumřeš! Jasný! Lauro ne! Nesmíš! Tohle mi nesmíš udělat. Miluji tě. "
Pomalu jsem zavírala oči. Políbil mě na čelo. Zavřela jsem oči. Bylo to krásný pocit. Škoda že jsem se nestihla rozloučit s rodinou. Šla jsem za tím bílím světlem, které jsem viděla.

Tato kapitola je krátká, ale přesto si ji užijete. Nebojte se tohle není konec, bude i další kapitola. Doufám že se vám příběh líbí. ;-)

Kluk Z BaseballuKde žijí příběhy. Začni objevovat