Kluk Z Baseballu

Konečně

Konečně je to tady. Jedu za Katharinou si ji vyzvednout. Mám trému, protože se bojím, že mě nebude mít ráda. Daniel má auto, tak jsme s ním jeli. Když už jsme přijeli k tomu domu, kde by měla být Katharina, řekla jsem roztřepaně: "Danieli, co když nás nebude mít ráda nebo nebude chtít k nám?"
D:." Toho se taky bojím, ale to se doufám nestane."
Šli jsme dovnitř do chodby a pak jsme zašli do uličky. Byli tam dveře. V těch dveřích stáli lidé a dívali se buť koho si vezmou nebo koho si tady odložili jako my. Počkali jsme až odejdou a pak jsme se nahrnuli do dveří. Hrálo si tam hodně dětí. U malého stolečku si hráli tři děti. Kluci si hráli s autíčkama a s legem. Holky se u zrcadla česaly. Jedno dítě bylo zabarikádovaný a malovalo si nějaký obrázek. Byli tak asi tři až devět let všichni staří. Jsme se rozhlíželi, jestli jí nepoznáme.
D: "Já si myslím, že to bude jedna s těch co se u zrcadla česají."
Já:" Ale co když je to ta, co sedí u toho stolečku s dětmi a maluje si."
Pak přišla za námi učitelka a ptala se nás, jestli někoho hledáme. "Jo, malou Katharinku." Odpověděla jsem. Učitelka zavolala její jméno. "Katharina tu má svoje rodiče." Všichni se naráz otočili a chvíli bylo ticho. Já si je prohlédla a nikdo neměl zářivé oči až na jednu. Ta co seděla Zabarikadovaná v rohu, se otočila. Zářili ji křiklavě modré oči. Já se na ní s údivením podívala. Ona se zamračila a otočila se zády k nám. Měla v ruce toho plyšového pejska co jsem jí poslala když byla úplně malé miminko. "Já věděla, že nás nebude chtít."
D: "Dej jí čas."
Chvíli jsme tam ještě stáli a nic.
Paní učitelka: "Katharino, tak co bude?"Katharina nic.
D: "Tak my jdem a už se nevrátíme. Nashledanou."
Já:" Co? To myslíš vážně?"
D: "Ticho, dělej jakože odcházíš."
V tu chvíli mě to napadlo. Kate si bude myslet, že už se nikdy nevrátíme a bude chtít jít s námi.
Pomalu jsme odcházeli a pak něco za námi běželo. Byla to Kate. Otočili jsme se na ní a ona zpomalila. Měla hlavu skloněnou k zemi. Ještě se nás stydí. Měla batůžek a v ruce plyšového pejska. Vyšli jsme na ulic.
Já na ní promluvila: "Ahoj, nechceš jít na zmrzlinu? Nebo třeba na hřiště?"
Kate: "Nemusiš to dělat."
Já: A co dělám?
K: "Nemusíš se snažit mě zaujmout."
Já: "Tak fajn, ale stejně jdem na zmrzlinu. Mám na ní chuť. Ty si ji nemusíš dávat."
Kate se pousmála a Daniel taky. Stejně je nějak na svůj věk chytrá. Má teprve a
Šest. To je to jejich vychování v děcáku. Jo a je moc pěkná. Jako nějaká malá modelka.

Vešli jsme do cukrárny a já si koupila zmrzlinu. Dala jsem si kopeček vanilkové a jahodové zmrzliny.
D: Kate, chceš taky zmrzlinu?
K: "Ne"
Já:" Nebo si dáš zákusek?" Dala jsem jí dvacet korun, aby si něco sama koupila. Koupila si zmrzlinu.
D: "Vždyť si ji nechtěla?"
Kate mlčela. Potom jsme jeli domů. Do krásného rodinného domu. Katharině jsme ukázali její pokoj.
Ona se na nás radostně podívala. "To je úžasný pokoj. Nejlepší na světě." Pokoj byl oranžovo bílí. Měla vlastní postel, stůl, skříň, poličky a měla dokonce i hračky. Že svého batohu vytáhla to lego co jsem jí poslala a oblečení a chtěla ho dát do skříně. Všimla si, že i tam je oblečení. Byla ráda. Potom si všimla stolu a aktovky. Podívala se do ní a byla plná věci do školy. "Já půjdu do školy?"
Já:"No jasně že jo. Tešíš se?" Ona se na mě a Daniela, který stál celou dobu za mnou, smutně podívala.
"Pro děti jsem zrůda."
Já: A proč? Nejsi.
K: protože....

Už je tu konečně Katharina. Líbí se vám tato kapitola?