Please, love me brother (Yaoi)

2

První hodinu jsme měli matematiku kde nám učitel oznámil, že budeme zítra psát test. Zbytek školy byl nezáživný.

Když konečně naposledy zazvonilo byl jsem neskutečně rád. Málo kdy se stávalo, že se těším domů, ale dnes se semnou nikdo nebavil a tak se vyučování strašně táhlo. Wonhyuk seděl vedle celou dobu mě a s nikým se taktéž nebavil. Přišlo mi to trochu divné.

Vyšel jsem před školu kde se tvořili hloučky žáků bavící se mezi sebou. U zábradlí jsem uviděl postávat černo vlasého kluka. Bratr.

Chtěl jsem ho ignorovat, protože mě neskutečně vytočil tím, že mamka kvůli němu brečela.

Jakoby nic jsem prošel kolem zábradlí a dělal, že ho nevidím. Už jsem si myslel, že to prošlo když tu mě najednou někdo chytil za rameno.
,,Přece by jsi neignoroval svého staršího bráchu." Pronesl známý hlas.
,,Nech mě být, Minho." Odsekl jsem a setřásl jeho ruku z mého ramene. Sundal jsem si tašku a vyhrabal z ní chleba co mi máma ráno dala, který jsem po té vzal a hodil mu ho. Rovnou si ho rozbalil a začal jíst.

,,Víš, abys věděl já ve škole byl, sice před pěti minutama, ale to je jedno a tam mi řekli, že jsi řekl, že jsem nemocný." Spustil Minho s plnou pusou když jsme vyrazili pomalu domů.

,,Co jsem podle tebe měl říct? Že jseš bůh ví kde a my netušíme kde?" zněl jsem podrážděně.

Podrbal se na zátylku. ,,Aspoň by jsi nemusel lhát."

,,Víš jak se o tebe máma bála?!" vyštěkl jsem.
,,Hele stejně mi za pár měsíců bude 18 tak co. Budu si moc dělat co jen budu chtít." zněl překvapivě klidně. Ne, klidně, ale tak jakoby mu to bylo šuma fuk. A asi i bylo.

,,Až za deset měsíců." Upozornil jsem ho a pokračoval: ,,Stejně si myslím, že tě máma vykopne. Lezeš jí na nervy."
,,To neudělá." Řekl jakoby si tím mohl být na 100% jistý.

Vzal jsem si mobil a sluchátka a zbytek cesty ho ignoroval.

Bratr se loudal a tak jsem dorazil asi o minutu déle než já.

Z předsíně jsem zamířil rovnou do kuchyně kde mamka vařila oběd.
,,Nechceš pomoct?" Zeptal jsem se.
,,Ne to je v pohodě." Smála se mamka.

S hlasitým bouchnutím se zavřely dveře a já podle rány poznal, že bratr konečně dorazil domů.

Minho přišel do kuchyně a máma se otočila kdo přišel. Do očí jí vyhrkly slzy. Rozešla se směrem k bratrovi a pevně ho objala. Minho si povzdechl a protočil očima. Měl jsem sto chutí mu jednu vlepit.

Po tom co ho mamka pustila jsme se všichni společně najedli. Já pak umyl nádobí a šel do našeho pokoje za bratrem mu promluvit do duše.

Vyšel jsem schody a otevřel dveře do našeho pokoje. Minho ležel na břiše na posteli a koukal do mobilu. Sedl jsem si na točící židli a na ní se otočil směrem k němu.

Zvedl oči od mobilu a koukal na mě.
,,Co je?" Zeptal se.
,,Proč tohle děláš?" Založil jsem si ruce na hrudi.
,,To se ani nemůžu koukat na YouTube?" Podivil se s nadzvednutým obočím.
,,Myslím, proč se takhle chováš..."

Obrátil se na záda, telefon si položil na hruď a ruce založil na břiše.

,,To by jsi nepochopil." Zadíval se má strop.
,,Je mi patnáct, vážně si to myslíš?" Štve mě když mi odpoví 'to by jsi nepochopil', protože se ke mně chová jako k malýmu.

Zaklonil hlavu tak aby mi viděl do očí a pronesl: ,,Jsem si na sto procent jistý, že by jsi to nepochopil."

Mávl jsem nad ním rukou a začal rozebírat počítač. Tím jsem strávil celé odpoledne a skončil až večer.

Druhý den ráno...

Budík mě vzbudil přesně v 7:10 a já musel opět do školy. Ani jsem se neobtěžoval vzbudit Minha a převlékl se, vzal si věci a šel dolů na snídani.

,,A Minho? Ten nebude vstávat?" Zeptala se máma hned jak mě uviděla.
Pokrčil jsem rameny ve smyslu, že nevím. Vzal si od mamky svačinu a vyrazil do školy.