Please, love me brother (Yaoi)

3

První dvě hodiny uběhly strašně rychle, ale zbytek se zdál být nekonečný.

Konečně poslední hodina. Zaradoval jsem se. Ale smích mě ihned přešel když jsem uviděl učitele se sešity. Okamžitě jsem pochopil na co jsou. Bože, já zapomněl na ten test co jsme měli psát dneska!

Dva žáci začali sešity rozdávat a učitel mezitím psal na tabuli příklady, které jsme měli počítat.

Přistál mi na lavici úplně nový sešit.
Hned první den a dostaneš za pět, no paráda Suki! Nadával jsem si v duchu.
Jediné co jsem dokázal bylo opsat příklady. Civěl jsem do sešitu a bylo mi tak trochu do breku.

Najednou do mě loktem dloubl Wonhyuk. Otočil jsem se k němu, on mi nastavil svůj sešit a zašeptal: ,,Opiš si to." Nechápavě jsem se na něj podíval. ,,Dělej." Přikázal mi. Dostal jsem možnost tak jsem ji využil a opisoval.

Stihl jsem to tak tak před sbíráním. Opět dva žáci vybrali sešity a nechali je učiteli na stole. Pak učitel začal vyvolávat žáky a ti doplnili výsledky příkladů z testu. To co jsem si pamatoval tak bylo správně. Wonhyuk mě zachránil.

Asi uprostřed hodiny jsem utrhl roh papíru ze sešitu a na něj napsal:

Mohu za to pro tebe něco udělat?

Papírek jsem nenápadně podstrčil Wonhyukovi. Bez váhání papírek vzal a přečetl. Vzal tužku, něco napsal a vrátil mi ho. Stálo tam:

Můžeš :D

A co? Odepsal jsem.

Zajdeš se mnou dneska po škole do kavárny :D

Když jsem to uviděl nechápal jsem. Jestli to myslí vážně nebo si ze mě dělá srandu, ale podle jeho výrazu ve tváři si srandu nedělal.

Dobře, odnesu si věci domů a pak se sejdeme, po pravdě neznám to tu moc takže by se hodila nějaká mapka přinejlepším. To co jsem napsal byla pravda.

Tak jo. Dám ti nějaké orientační body podle kterých půjdeš. Škola. Květinářství. Náměstí, na kterým je kavárna jménem: Brooklynská kavárna.

Podíval jsem se jeho směrem a přikývl jakože rozumím. Nechtělo se mi odepisovat a stejně už zvonilo.

Podle toho jak jsme se domluvili jsem tak učinil. Od školy to bylo ani né deset minut cesty.

Vlezl jsem do kavárny a prohlédl si to tu. Všechny barvy byly sladěné do červené a černé. Bylo to tam velmi útulné.

Očima jsem vyhledal Wonhyuka. Seděl v rohu úplně vzadu u zdi. Zamířil jsem k němu. Už z dálky se na mě usmíval. Došel jsem úplně k němu a slušně se zeptal: ,,Můžu?" Poukázal jsem na židli naproti němu.

,,Jasně." přikývl. Posadil jsem se tedy na židli a okamžitě k nám přišla servírka s otázkou: ,,Tak co to bude?"
První začal Wonhyuk: ,,Já jednou klasický espresso." Poté se podíval na mě. ,,Co? Já? Já nic." Vyhrkl jsem. Původně jsem doufal, že to vyřídíme rychle a já si budu moc hrát s mým rozebraným compem ze včera.

,,Zvu tě." Řekl Wonhyuk a usmál se.
,,Ne, ja fakt nic nepotřebuji." Hraně jsem se usmál a věřil, že se to tímto vyřešilo.

,,Takže dvakrát." Wonhyuk se na servírku usmál a ta mu úsměv opatila a odešla.

,,Já jsem ti říkal že nic nepotřebuji." Promluvil jsem k mému spolužákovi se sklopeným zrakem na zem.

,,Přece tě tu nenechám na suchu." Rozhyhňal se Wonhyuk.
,,Tak díky." zamumlal jsem.

Pak nastalo to trapné ticho, které všichni znáte. Nakonec to prolomila až servírka která nám donesla kafe. Po pravdě kafe jsem vždycky doma pil a mám ho rád.

,,Děkujem." řekl úsměvně Wonhyuk a servírka zase odkráčela.

Opět nastalo ticho, které začínalo být trapné.

,,Ehm...odkud vůbec jsi?" Zeptal jsem se. Vážně Suki? Větší kravina tě nemohla napadnout.

,,Z Koreji." Usmál se můj společník. Takže moje úvaha o tom že je taky z Japonska byla špatná. ,,A ty?" dodal vzápětí.

,,Z Japonska." Řekl jsem.
,,A konkrétně?" Optal se.
,,Z Tokya"
,,Tam mám babičku." Uculil se Wonhyuk.
,,Proč jste se přestěhovali?" Zajímal se.
,,Ani nevím. Mamka řekla, že se stěhujeme tak jsme se přestěhovali." Odpověděl jsem po pravdě. Nikdy nám důvod stěhování neřekla.

,,Slyšel jsem, že máš bratra. Je to pravda?" Pokračoval ve vyzpovídání Wonhyuk.
,,Jo je."
,,Je to prý tak trochu frajer."
,,Nenazval bych to frajer, ale klidně mu tak můžeš říkat"
,,Nemáte se moc v oblibě co?"
Zavrtěl jsem hlavou.

,,Chtěl bych se tě na něco zeptat." Řekl po chvíli Wonhyuk.
,,Na co?"
,,Nezašel bys dneska ke mně?" V očích se mu objevily jiskřičky naděje.
,,Proč?"
,,Jen tak." Pokrčil rameny.
,,Tak proč ne." Souhlasil jsem když jsem uviděl jak posmutněl. Comp bude muset počkat.

Dopili jsme a vyrazili k němu. Z kavárny to měl opravdu blízko.