Please, love me brother (Yaoi)

4

Wonhyuk bydlel v paneláku. Měl docela útulný byteček v pátém patře.

Můj spolužák odemkl dveře a rukou mi pokynul abych vešel. Zul jsem si před vstupem boty a v ponožkách pomalu vešel dovnitř. Wonhyuk mě následoval.

Pozorně jsem si prohlížel byt. Byl opravdu hezký, teda aspoň mně se líbil. Všechno bylo sladěné do bíla. I nábytek byl bílý.

,,Wow." Neodpustil jsem si. Wonhyuk se pousmál. Chytl mě za zápěstí a otočil čelem k sobě. Usmíval se. Ale podle mě až moc zlověstně. Dostal jsem z něj strach.

Jedním pohybem ruky mě přitiskl ke stěně a políbil. Nechápal jsem ho. Rukama se opřel vedle mé hlavy.
Nic jsem nechápal. Naštěstí to byl jen krátký polibek kdy se dvakrát nebo třikrát dotkl svými rty těch mých.

Když se odtáhl tak se stále usmíval. Už ne tak děsivě, ale upřímně.

,,Co-co jsi to udělal?" Musel jsem znít jako totální idiot.
,,Nesednem si?" Odtáhl ruce a pokynul k bílé pohovce. Přikývl jsem jelikož jsem se na nic jiného nezmohl.

Oba jsme si sedli na měkkou pohovku a Wonhyuk spustil: ,,Už když si přišel prvně do třídy ses mi líbil." Podíval se mi hluboko do očí. ,,Nechtěl bys se mnou chodit?"

Tím co řekl mi vyrazil dech. ,,Vždyť- vždyť se skoro ani neznáme." Namítl jsem. Zamyslel se, ale nepřemýšlel dlouho.

,,Mám pro tebe návrh." Prohlásil.
,,Jaký?" Zeptal jsem se se strachem v hlase.
,,Celý jeden den se k sobě budeme chovat jako by jsme spolu chodili. Lépe se poznáme a ty mi pak řekneš jestli spolu zůstaneme nebo ne."

Ne. Na to zapomeň. Ani náhodou. Špatný nápad. Ne, ne, ne a ještě jednou ne. ,,Tak dobře." Proč sakra musíš každýmu všechno odsouhlasit, Suki ty debile!

Wonhyuk se pousmál a žďuchl do mě tak že jsem si na pohovku lehnul. On okamžitě ležel na mě.

,,Co-co to děláš?" vypískl jsem.
,,Platí to od teďka." Wonhyuk se usmíval od ucha k uchu.
,,Počkej, počkej ...mně ještě nebylo patnáct" řekl jsem nejvetší hovadinu která mě zrovna napadla. Samozřejmě, že mi patnáct je, ale prozatím pro něj je mi čtrnáct.
,,A tím chceš říct, že to platí i proto, že ti nemůžu strčit něco do prdele?" Vypadal udiveně.
,,No...jo." Hraně jsem se usmál. ,,A stejně už bych měl jít domů nebo budu mít průser."
,,Dobře, ale dáš mi svoje číslo."
,,Jo."

Wonhyuk se posadil a mě spadl kámen ze srdce.

Pomalu jsem se zvedl a na kus papíru, který mi dal jsem napsal svoje číslo. Poté zamířil ke dveřím.

,,Tak zase zítra ve škole." Otočil jsem se ještě, ale už jsem měl na sobě boty.
,,Jo, jo. Zítra."

Doma...

Okamžitě jsem sebou fláknul na postel. Bože, co jsem to jen udělal. Všiml jsem si bratrova nechápavého pohledu. Koukal na mě přes okraj polštáře takže mu šly vidět jen oči a vlasy.

,,Co je?!" Vyštěkl jsem.
,,Já jen, že jsem tě takhle ještě nikdy neviděl."
,,Jak takhle?"
,,Takhle zničenýho." Řekl. ,,Neublížil ti někdo?" Dodal vzápětí.
,,Ne a nech mě bejt!" Otočil jsem se zády k němu a čelem ke stěně a usnul.

Druhý den ráno...

Musel jsem vstávat o něco dřív abych se stihl umýt a připravit si věci. Schválně jsem nechal bratrovi zapnutý budík. Jen ať vstává líná svině.

Po všem co jsem měl udělat jsem si vzal od mamky svačinu a vyrazil do školy. S bratrem. Ten budík ho opravdu vzbudil.

Přišli jsme ke škole a tam už čekal Wonhyuk. Jakmile mě uviděl, šel ke mně. Vzal mě za ruce a dal mi pusu na tvář. ,,Ahoj." Pozdravil mě s úsměvem.
,,A-Ahoj." Úsměv jsem mu oplatil, ale řekl jsem to trošku stydlivě, protože vedle mě stál bratr.

Minho vykulil oči. Chtěl něco říct, ale to už mě Wonhyuk chňapl za ruku a táhl do školy.

První hodina proběhla v klidu. Wonhyuk si semnou povídal i o hodině což byla po dvou dnech docela příjemná změna.

Nastala velká přestávka a musel jsem na záchod. Když jsem se vrátil Wonhyuk seděl na mém místě. Povytáhl jsem obočí ve znamení údivu.

,,Sedni si." Poplácal si na stehna. Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. Prosebně se na mě podíval a mě ten jeho výraz dostal na tolik, že jsem nakonce svolil.

Opatrně jsem si na něj sednul a on si mě k sobě přitáhl jak medvídka na spaní. Bylo to příjemné cítit, že vás má někdo rád.

Seděli jsme od hudebce a za trest opisovali jednu písničku se šesti slokami. Strašná zábava.

Najednou mi Wonhyuk dal ruku na stehno. Hřála mě což nebylo vůbec špatné, protože v učebně byla celkem zima a já neměl mikinu.

Wonhyuk mě začal pomalu hladit a přitom jednou rukou psal. Jelikož jsem seděl na pravé straně a psal pravou usoudil jsem, že Wonhyuk bude pravák. Což znamenalo, že ruce které jsme měli blíž k tomu druhému jsme měli volné. Myslel jsem si že toho asi využije.

Měl jsem pravdu. Přišla poslední hodina a to matika a Wonhyuk mě uprostřed hodiny vzal za ruku. Pevně mi ji stisknul a začal mě hladit palcem po palci.

Konečně zazvonilo a všichni jsme se začali šinout do šatny.

Vyšel jsem ven ze školy mezi posledními a všiml si Wonhyuka jak se opírá o zábradlí. Usmál se a už si to mířil ke mně. ,,Můžu tě doprovodit?" zeptal se.
,,Jasně." Souhlasil jsem. Wonhyuk mě vzal opět za ruku, ale tentokrát propletl prsty s těmi mými a vyrazili jsme.

Wonhyuk mě doprovodil až domů a cestou jsme si povídali.

Před brankou jsem se k němu otočil a promluvil: ,,Tak tady bydlím."
Wonhyuk dům přelétl očima a pak se pohledem vrátil ke mně.

Vzal mě za obě ruce a přitáhl si mě za ně k sobě. Zadíval se mi do očí a pak něžné políbil jako když mi dal pusu úplně prvně.

Když se odtáhl řekl: ,,Tak zase zítra, zlatíčko." Otočil se a mířil pryč. I já jsem zamířil do domu.