Please, love me brother (Yaoi)

7

Lépe se mi udělalo po dvou dnech strávených v posteli. Naštěstí byl víkend takže jsem nezameškal školu. Horší bylo to, že mamka byla doma a Wonhyuk nemohl přijít. Bratr jí naštěstí nic neřekl. Opravdu nevím jak by zareagovala. Ale asi by to nebylo dobré. Nevím, opravdu nevím, ale mám takový pocit.

Byla neděle ráno a já seděl v kuchyni u horkého kakaa. Mamka vařila oběd a Minho byl někde venku. Bylo mi jedno kde. Nemluvil jsem s ním totiž celé dva dny jelikož v pátek večer (po příchodu mamky domů z práce) někam odešel a i kdyby tady byl, nemluvil bych s ním.

Najednou mi zazvonil telefon. Byl to Wonhyuk. Šel jsem si vzít hovor do pokoje, aby to mamka neslyšela.

,,Ahoj." Pozdravil jsem ho šťastně. Celé dva dny jsme si jenom psali. Tak rád jsem zase slyšel jeho hlas.

,,Ahoj, zlatíčko." Pozdravil mě taktéž radostně.
,,Co pak potřebuješ?" Sedl jsem na postel. Dal si nohu přes nohu, jednu ruku si o ní opřel a špičky prstů si položil na spodní ret.

,,Jen jsem se tě chtěl zeptat jestli už je ti líp." Starostlivý to kluk.
,,Je mi dobře. Jenom ráno to trochu bolí."
,,Chudáčku." Zazněl trochu smutně a ja hned pochopil proč.
,,Ráno neznamená, že by jsme si nemohli večer někam zajít." Slovo ráno a večer jsem zdůraznil.
,,Vážně?!" Vykřikl radostně.
,,No vážně." Musel jsem se zasmát. Byl tak strašně roztomilý.
,,Tak co třeba dneska? Budeš moct?" Ptal se natěšeně.
,,Jo to by šlo, ale spíš k večeru né večer, protože zítra už půjdu do školy." Trochu mě to mrzelo, protože jsem si s ním chtěl užít hezký večer. Takhle budeme muset spěchat, ale jemu to očividně nevadilo.

,,Tak jo domluveno. Sejdeme se v parku u kavárny jak jsme se pevně sešli? Tak třeba v pět?" Za kavárnou byl hezký parčík. Dalo se sednout ven na terasu kde byl na něj hezký výhled.

,,Dobře. Budu se těšit." Usmál jsem se.
,,Já taky. Papa lásko." Wonhyuk hovor ukončil. Už teď jsem se těšil.

~~~

Začal jsem se připravovat už ve čtyři. Vzal jsem si na sebe bílou košili lehce prosvítající a džíny místy protrhané. Abych pravdu řekl vybíral jsem to asi patnáct minut.

Když jsem byl oblečen vzpomněl jsem si, že bych to mohl oznámit mamce.

Seběhl jsem schody a zamířil do obýváku kde máma koukala na televizi.

,,Mamí půjdu ven jo?" řekl jsem lehce rozpačitě.
,,Za jak dlouho se vrátíš? Nezapomeň, že máš zítra školu." Připomněla mi jako bych snad mohl zapomenout.
,,Tak za dvě hodiny déle ne." Odpověděl jsem a zamířil do koupelny.

Vzal jsem hřeben a začal česat neposedné vlasy.

,,Kam se chystáš?" Zaslechl jsem za sebou Minhův hlas. Vrátil se až teď.
,,To tě nemusí zajímat." Odsekl jsem a vzal si kartáček na zuby, se kterým jsem si logicky vyčistil zuby. Mezitím bratr odešel.

Z domu jsem vyšel v půl páté. Je lepší mít rezervu. Ke škole mi cesta trvala dvacet minut a do kavárny asi jen dvě. Byl jsem celý natěšený.

Prošel jsem kolem terasy a už jsem vyhlížel Wonhyuka. Když jsem ho konečně pohledem našel chtěl jsem na něj zavolat, jenže jsem si všiml klučiny stojícího vedle něj.

Přiblížil jsem se ke stromu ani né blízko ani né daleko od nich a pozoroval je.

Bavili se. Wonhyuk se usmíval. Tak jako na mě. Kluk co tam s ním stál měl bílé vlasy a černé oči. Mluvil k němu a Wonhyuk vypadal, že ho ignoruje, ale najednou ho chytl dvěma prsty za bradu a přitáhl si ho k sobě v dlouhém polibku.

Nevěřil jsem tomu co jsem právě viděl. Kdyby ten kluk dal pusu Wonhyukovi tak nic neřeknu, ale Wonhyuk dal pusu jemu! On mě vyměnil. Brácha měl pravdu když řekl, že je to jen obyčejný děvkař.

Do očí si mi nahrnuly slzy a já je nedokázal udržet. Rozbrečel jsem se a běžel domů. Já ho měl fakt rád, proč mi tohle udělal? Jak mohl?

Domů jsem doběhl za poloviční dobu. Tedy za deset minut.

Chvíli mi trvalo strčit klíč do zámku. Přes slzy jsem nic neviděl a ještě k tomu se mi klepala ruka.

Když jsem byl konečně v předsíni zul jsem si boty a předloktí si přitiskl na oči aby mamka neviděla, že brečím když jsem procházel obývákem.

Vyběhl jsem schody a v pokoji sebou rovnou fláknul do postele kde jsem okamžitě začal nahlas vzlykat.

Vedle mě se prohla matrace.
,,Co pak se stalo bráško?" Uslyšel jsem bratrův hlas vedle sebe.
,,Měl jsi pravdu že *vzlyk* je to děvkař." Odvrátil jsem obličej od polštáře na něj.
,,Pojď ke mně" rozpřáhl ruce ve znamení, abych ho obejmul. Využil jsem toho a pověsil se mu na krk.

,,Měl jsi pravdu." Opakoval jsem a vzlykal mu do ramene. Minho mě něžně hladil po zádech. Moje košile byla tak lehká, že jsem cítil všechno to teplo které jeho ruka vydávala.

,,Šššššš..." Utěšoval mě. ,,Když jsme byli malí koukali jsme spolu na fotbal. Oba jsme měli oblíbený tým. Liverpool. Pamatuješ si jak zní jejich logo?" Zeptal se mě a já musel zapátrat hluboko v mysli, abych si vzpomněl.

,,You'll never walk alone." (nikdy nepůjdeš sám) Řekl jsem a podíval se mu do očí. Do těch nádherných modrých očí, které jsem přehlížel.

,,Vždycky tu budu pro tebe." zašeptal. Chvíli jsme se koukali jeden druhému do očí. Měl jsem možnost přemýšlet. Nikdy se tak nechoval. Vždycky mu bylo jedno co jsem dělal. Tedy né úplně vždycky. Jako děti jsme si byli hodně blízcí. Nevím co se stalo, ale v páté třídě se začal chovat tak jak se chová teď. Proč nemohl zůstat dítětem?

Vrátil jsem se do reality. Minho mi stále koukal do očí. Najednou se pomalu začal ke mně přibližovat. Věděl jsem co nastane. Nechtěl jsem to překazit. Brácha trochu natočil hlavu na stranu. Zavřel jsem oči a čekal na to až se spojí naše rty. Nemusel jsem čekat dlouho. Nejprve mi Minho sundal brýle a někam je odložil. Pak propojil naše rty. Já mu obtočil ruce kolem krku a něžně mu polibek oplatil. Jeho ruce spočinuly na mých zádech. Vjel jsem mu rukou do vlasů a tiskl si ho k sobě. Minho mě pomalu začal pokládat na postel bez toho aniž by polibek přerušil. Oplácel jsem mu polibky dokud mě nepoložil do peřin. Pak mi narazil jazykem do zubů. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem pootevřel pusu a nechal ho aby mi jazykem do ní vnikl. Začal mi jím přejíždět po patře a po zubech. Svým jazykem jsem pohladil ten jeho. Okamžitě mi to oplatil. Minho se pak musel odtáhnout protože mu došel vzduch. Mezi námi se objevila slina, která se táhla od mé pusu k jeho. Usmál se a jazykem mi ji sundal. Pak si pusu otřel do trika. Usmál jsem se. I on. Letmým pohledem jsem mu přejel přes rameno. Někdo stál ve dveřích.

Matka!