Please, love me brother (Yaoi)

19

Minho

Poldové mě odvezli na jejich stanici kde jsem seděl u stolu a oni se mě ptali na různé otázky. Odpovídal jsem jen na něco i když mi radili ať spolupracuju.

Po 'výslechu' si pro mě přišla docela sympatická brunetka a řekla: ,,Teď tě vezmu domů jo?" Usmála se.
,,A je to nutné?" Ptal jsem se na oplátku.
,,Tvoje matka nahlásila pohřešovaní. Je to nutné." Odpověděla a šli jsme stanicí k autu. 

,,Proč vůbec nechceš jet za matkou?" Ptala se mě po cestě. Nechtěl jsem jí to říkat, protože jsem čekal ten opovrhující výraz.

,,Někdo ti doma ubližuje?" Navázala na svou předešlou otázku.
,,Né..." Řekl jsem klidně.
Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: ,,Víš, měla jsem syna kterému bylo tolik co tobě. Jednou ráno jsem našla na stole vzkaz, že jde nakoupit. Dlouho se nevracel. Bylo něco okolo jedenácté hodiny a to už mi přišlo opravdu divné tak jsem se ho vyrazila hledat..." Dala si malou pauzu na nádech a pokračovala ,,...nakonec jsem našla mrtvého za popelnicemi." Bylo dosti patrné, že už to měla nacvičené jelikož to říkala s naprostým klidem a silně pochybuju, že to tady vykládá na potkání, ale dělal jsem, že jsem jí na to skočil.

,,Proto jste se stala policistkou?" Ptal jsem se se svým nejlepším hereckým výkonem a ona na to skočila. Ha, jsem lepší než ona...hehe.

,,Ne, říkám ti to proto, abys pochopil jaké je ten pocit ztratit vlastní dítě o které se celý život staráš, pak se najednou ztratí a ty hned myslíš na to nejhorší." Dokončila svůj monolog a oba jsme nasedli do auta. 

Cesta netrvala dlouho. Koukal jsem z okýnka a sledoval domy které jsme míjeli.

Nakonec jsme zastavili před domem 'hrůzy'. Policistka mi otevřela dveře a já vystoupil. Šla se mnou až ke dveřím na které následně zazvonila. Nic.

,,Tak by jsme mě mo-..." Nestihl jsem doříct ani větu a už se dveře rozletěly. V nich se objevila plačící matka. Rozbrečela se ještě víc když mě uviděla a rovnou mě objala. Měl jsem chuť jí odstrčit a začít nadávat co si to po tom všem dovoluje. Ale nechtěl jsem dělat před policistkou scény.

Nakonec se s námi chtěla rozloučit, ale matka jí začala hned zvát dovnitř aspoň na kafe jako poděkování. Zdvořile odmítla a odešla.

Matka mě vzala dovnitř a posadila na gauč pak šla do kuchyně a udělala mi kakao. Poté si sedla na proti mě a já začal koukat z okna.

,,Víš, že tě vyloučili ze školy?" Prohodila. Kývl jsem a ani se na ní nepodíval. Nešlo to. Kdybych to udělal asi bych jí řekl něco hodně ošklivého.

,,To vůbec, ale nevádí. Aspoň budeme mít víc času na sebe." Řekla a usmála se. Na co víc času?! Vždyť se s ní a oni nebavím. Mlčel jsem tedy.

,,Proč se se mnou nechceš nebavit?" Zeptala se. Na to jsem měl odpověď.
,,Protože tu ani nechci být!" Zvýšil jsem hlas.
,,Proč tu nechceš být?" Ptala se dál. To fakt tak natvrdlá?!
,,Protože tu nechci být bez něj!" Praštil jsem pěstí do stolu až se kakao vylilo a vstal jsem z gauče a zamkl se v koupelně.

Sjel jsem po dveřích na zem. Přitiskl  jsem si nohy k hrudníku. Vztek nahradil smutek, strach a starosti o moje zlatíčko. Z očí se mi začaly kutálet slzy.

,,Minho, je to pro vaše vlastní dobro," Zaslechl jsem za dveřmi matku. ,,jste bratři a ještě k tomu kluci"

,,No a co má bejt!!" Zařval jsem a stočil pohled do místnosti kde jsem měl v plánu strávit pár dní.

Pohledem jsem zavadil o skříňku ve které jsem netušil co je. S těží jsem se zvedl a došel k ní. Matka za dveřmi něco kdákala.

Otevřel jsem skříňku a v ní se nacházely tři malé poličky. Úplně v horní byly nové kartáčky na zuby a pasty, v druhé složené, čisté ručníky a ve třetí měla mamka hygienu a...jednu žiletku.

Vzal jsem ji mezi palec a ukazováček a prohlížel si ji. Napadl mě šílený nápad...

Posadil jsem se na schod který jsme měli před vanou. Přiložil jsem roh žiletky ke kůži. Nadechl se a začal vyrývat písmena. Bolelo to. Po dvou písmenech už jsem bolest ani necítil. Slzy mi tekly to ano, ale ne bolestí, ale smutkem.

Každé písmeno tvořilo jednu vzpomínku. Radostnou nebo smutnou, ale zato byla s mým malým bráškou.

Při rytí posledních dvou písmen už se mi klepala ruka a slzy mi stékaly po tvářích až do ran kde vytvářely štípavou bolest.

Nakonec jsem svou práci dokončil a tiše řekl: ,,Když tu nemůžeš být se mnou, tak já tu nechci být vůbec." Poté jsem padl k zemi s na ruce vyrytou, krví zahrnutou větou: I love you, my brother!

Poslední co jsem cítil byla louže krve pod mou rukou, která se stále zvětšovala.

Poté jsem omdlel....

Trochu drastyčtější kapitola, ale snad nevadí :D

Jinak vote a koment potěší :)