Please, love me brother (Yaoi)

8

,,To není tak jak si myslíš!" Začal jsem mluvit k matce. Bratr se konečně otočil k matce a slezl ze mě. Posadil se na postel.

,,Tobě může být jedno co si myslím." Řekla se sklopeným výrazem. ,,Ven..." Pokračovala klidně.
,,Co?" Nechápal jsem.
,,Ven." Zopakovala rázněji.
,,To nemůžeš myslet vážně?!" Minho vyskočil na nohy a propaloval matku pohledem.
,,Tebe se to netýká." Matka se na Minha varovně podívala. Pak se obrátila ke mně. ,,Ven!" Zakřičela. Hrklo ve mně. Vstal jsem a proběhl kolem matky na chodbičku u schodů do přízemí.

,,Suki počkej!" Vykřikl bratr. Otočil jsem. Stál za dveřmi ve kterých stála matka a bránila mu tak v odchodu.

,,Ven!!" zakřičela znovu matka. Já se otočil, seběhl schody a běžel ke dveřím. Vzal jsem za kliku a vyběhl ven. Se slzami v očích jsem mířil do centra.

Minho

,,Co jsi to provedla!" Křičel jsem na matku. Vlily se mi do očí slzy.
,,To co je pro vás oba nejlepší." Řekla s jistotou.
,,Jak ty můžeš vědět co je pro nás nejlepší?!" Neudržel jsem slzy na uzdě a rozbrečel se. Což znamenalo, že se mi po tvářích tekla černá voda od řasenky a linek. Jsem kluk a maluju se, vadí?

,,Budeš mi ještě děkovat." Řekla a odešla. Jakmile za sebou zavřela dveře hodil jsem po nich polštář. Svezl jsem se do sedu a vzlykal. Nakonec jsem se pro něj natáhl a přitiskl si ho k hrudi. Byl Sukiho a voněl po něm což mě rozbrečelo ještě víc.

Asi po deseti minutách jsem se dokázal uklidnit natolik abych mohl polštář v klidu vrátit na své místo na posteli. Když jsem se opět na ni podíval vrátila se mi nedávná vzpomínka jak jsem měl Sukiho pod sebou a něžně ho líbal. Pak jak vešla matka a všechno zničila. Na to jsem se opět rozbrečel. Podlomila se mi kolena a já tak padl k zemi. Zabořil jsem hlavu do peřiny takže se musela černá barva do ní obtiskout. Bylo mi to jedno. Ruce jsem nechal klesnout vedle mé hlavy na postel. Proč já vůl ho nepolíbil už dřív?

,,Proč?" Zavzlykal jsem nahlas. Musel jsem se uklidnit, abych dokázal normálně uvažovat. Potřebuju to.

Po dlouhých minutách které jsem nepočítal se mi to povedlo a já se posadil na postel.

,,Co teď budu dělat?" Zašeptal jsem. Mobil! Jasně! Zkusím mu zavolat!

Vytáhl jsem mobil z kapsi a hledal Sukiho číslo. Přes slzy které jsem měl opět v očích to šlo těžce. Nakonec jsem ho našel a vytočil ho. Chvíli jsem čekal než to začalo pípat.

Najednou se ozvala písnička že Sukiho tašky. To mé naděje jaksi uzemnilo. Takže s sebou nemá mobil. To je v prdeli. Jak ho jen najdu?

Moment zítra je škola! Uvidím ho ve škole! Vlastně ne. Nechal tu tašku. Už nevím co mám dělat! Začínám panikařit.

Vlezl jsem si do postele. Do Sukiho postele a přemýšlel co dál. Nějak mě to zmohlo a já usnul.

Suki

Běžel jsem temným Brooklynem a tiše plakal. Byla mi zima. Měl jsem na sobě jenom pantofle a tričko. A abych pravdu řekl měl jsem i hlad a žízeň. Zpomalil jsem do chůze. Šel jsem po hlavní ulici a za mnou se otáčelo docela dost lidí. Za nějakou dobu mi to začalo vadit a já zahnul do postranních uliček.

Omotal jsem si ruce kolem těla v domnění, že mi bude teplo. Byl jsem na omylu. Zafoukal vítr.

,,Hů to je kosa." Od pusy se mi začala linout pára. Začali mi tuhnout svaly na nohou. Sesunul jsem se k zemi do lehu. Zavřel jsem oči a myslel si, že umírám. Najedou se něco studeného dotklo mého nosu. Opět jsem otevřel oči a spatřil zuboženého psa.

,,Ahoj." Pozdravil jsem ho a pohladil ho mezi ušima. Byl úplně na kost hubený a špinavý, ale přes to v jeho očích bylo něco zvláštního. Pomohl mi si sednout tak, že mě strkal čenichem do žeber.

,,Tak tady jsi!" Zaslechl jsem něčí hlas kousek dál od nás. Pak jsem spatřil staršího pána s vousy a potrhaným oblečením. Pravděpodobně bezdomovec.

,,Ty jsi našel mého psa." Začal když přišel úplně k mám.
,,No, spíš on našel mě." Usmál jsem se.
,,Co pak tu děláš chlapče?" Zeptal se.
,,Matka mě vyhodila z domu." Řekl jsem pravdu. Pes zakňučel jakoby mi rozuměl.

Stařík se na moment zamyslel. ,,Vezmu tě ke mně, jo?" Že by to nebyl bezdomovec?

Byl. Měl jsem pravdu. Spal v krabici. Dokonce mi i jednu sehnal. Ale byl milý to jak se staral o někoho koho ani neznal. Byl jsem mu vděčný. Sám bych asi těžko přežil jednu noc.

,,Jak se vůbec jmenuješ?" Zeptal se když jsme seděli u malého ohýnku a jedli cosi. Byl jsem rád, že to nevím.
,,Suki a vy?" Zeptal jsem se nesměle.
,,Říkej mi Stařík. Říkají mi tak všichni."
,,Dobře." Přikývl jsem a oklepal se. Stařík vstal a donesl mi hrubou deku kterou přeze mě přehodil.
,,Proč tě vůbec vykopla? Nevypadáš jako nějaký průšvihář." Řekl když si opět sedl na špalek k ohni.
,,Nechci o tom moc mluvit." Trochu jsem se styděl. Zívl jsem si.

,,Měl by jsi si jít lehnout." Usmál se. Já jen přikývl a vlezl si do krabice. Skočil ke mně i pes.

,,Jak se vůbec jmenuje?" Vykoukl jsem z krabice.
,,Ani nevím můžeš ho klidně nějak pojmenovat jestli chceš." Odpověděl Stařík. Ihned jsem věděl: ,,Špunt." Řekl jsem a lehl si. Brácha už šel taky spát? Nebo je ještě vzhůru? Jak se má? Seřvala ho matka? Myslí na mě? Půjde mě hledat? To byly otázky na které jsem neznal odpověď.