Please, love me brother (Yaoi)

6

V noci mě probudila neskutečná bolest v krku. Vstal jsem a sešel schody do kuchyně. Rozsvítil jsem si, nalil vodu a ze skříňky vytáhl prášek bolesti. Možná se mi ta cesta domů nevyplatila. Pomyslel jsem si když jsem prášek zapíjel.

,,Co tady strašíš?" Ptala se rozespale mamka. Chtěl jsem říct něco typu: bolí mě v krku. Ale místo toho jsem ze sebe vydal přidušený zvuk.

,,Tak co?" Naléhala mamka. Nevěděl jsem jak to mám říct, že nemůžu mluvit tak jsem prostě ukázal na krk.

,,Aha. Nemůžeš mluvit." Řekla mamka a já přikývl. Poté jsem si šel zase nahoru lehnout.

Bolest v krku mě ještě chvíli dráždila a já nemohl usnout, ale po deseti minutách prášek zabral a ja usnul.

Druhý den ráno...

Ucítil jsem jemnou ruku na mé tváři. Pootevřel jsem oči a spatřil mamku a za ní se bratr opíral o zeď.

,,Jak se cítíš?" Zeptala se máma. Opět jsem chtěl něco říct, ale můj krk se rozhodl že ze sebe nevydá ani hlásku.
Tak jsem se na ni alespoň bolestně a zároveň smutně podíval.

Povzdechla si. ,,Dneska zůstaneš doma. Bratr tě ve škole omluví a až přijde tak se o tebe bude starat. Já mám dneska až do večera." Začal jsem zběsile vrtět hlavou ve znamení nesouhlasu, protože jsem si uvědomil, že dneska neuvidím Wonhyuka. A to jsem nechtěl.

,,Žádný takový. Mohlo by se ti přitížit a byl by jsi doma ještě déle." Máma má pravdu. Je lepší zůstat den dva v posteli než pak ležet celý týden. Přikývl jsem. Máma mi dala pusu na čelo, rozloučila se semnou a odešla do práce a bratr do školy.

Napadlo mě napsat Wonhyukovi že nepřijdu do školy. Vzal jsem do ruky mobil a začal psát:

Ahoj, promiň, ale dneska do školy nepřijdu. Bolí mě v krku a nemůžu mluvit. Snad mi zítra bude líp a budu moct jít do školy.

Vzápětí přišla SMSka.

Jsi doma sám?

Odepsal jsem: ano, proč?

Jdu okamžitě k tobě. Nebudu kysnout ve škole když mému zlatíčku není dobře 😠

Počkej, ale nebudeš mít omluvenlu, rodiče nebudou vědět kde jsi byl. Budou si myslet že jsi šel za školu.

Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale už mi neodepisoval.

Položil jsem tedy mobil na noční stolek a zavřel oči, že na chvíli usnu a třeba se mi uleví.

Za hodinu se ozval zvonek. Šel jsem otevřít. Za dveřmi stál Wonhyuk celý udýcháný. Musel běžet až z domova.

Pokynutím ruky jsem ho pozval dál a zavřel za ním.

,,Kde máte kuchyň?" Ptal se okamžitě. Zavedl jsem ho tedy do kuchyně.
,,Kde máte čisté utěrky?" Ptal se dál. I ty jsem mu kázal. Jednu vzal a namočil. Pak vzal igelitový pytlík který viděl v košíku pod dřezem a zabalil látku do něj. Pak mi celým zábalem zavázal krk. Když dokončil uzel sjel mi rukama k bokům a objal mě. ,,Promiň ani jsem tě nepozdravil."
Zašeptal mi do ucha. Usmál jsem se a opřel se o něj. Okamžitě mě vzal do náruče a varovně řekl: ,,Kde máš ponožky?" Omluvně jsem se usmál, protože jsem na lině stál bez ponožek a bez bot.

,,Kde pak máš pokojík?" Ptal se, ale to už se usmíval. Ukázal jsem směrem nahoru. Uviděl schody a vydal se po nich.

Vešel dovnitř a okamžitě rozeznal která postel je moje, protože bratrovi ji mamka ustlala. Položil mě do postele, zabalil dekou a lehl si na deku ke mně. Usmál jsem se. Byl jsem rád, že je tu se mnou.

Kolem druhé přišel bratr. Poznal jsem to tak že se ozvala velké rána ode dveří. Wonhyuk sebou škubl. Ukázal jsem na Minhovu postel a on hned pochopil, že můj bratr přišel domů.

Bratr vyběhl nahoru a udivením zůstal stát ve dveřích s papírkem v ruce.

,,Přečteš to po ní?" Zeptal se když se probral a podal mi papírek co svíral v ruce.

Přečetl bych to kdybych mohl mluvit! Vzal jsem ze stolu mobil a do poznámek začal psát to co jsem rozluštil.

Letmo jsem se podíval na bratra. Propaloval Wonhyuka vražedným pohledem.

Když jsem skončil s překládáním ukázal jsem displej bratrovi. Vzal si mobil a přečetl si co má udělat. Byl to totiž vzkaz od mamky. Měl: umýt nádobí, ohřát mi oběd, učit se a zalít květiny.

,,Máš hlad?" Zeptal se pak. Přikývl jsem. ,,Tak já začnu tím." Už se otáčel k odchodu když tu Wonhyuk vstal a řekl: ,,Pomůžu ti." A šel s ním. Minho si odfrknul. Oba sešli schody.

Hned po tom jak odešli jsem dostal žízeň a zavolat jsem nemohl. Vstal jsem tedy a šel za nimi do kuchyně.

Prošel jsem obývákem a uslyšel dva hlasy jak se baví. Vím že odposlouchávat cizí hovory je neslušné, ale oba dva ty lidi znám takže nejsou cizí.

,,Co proti mě máš?" Ptal se Wonhyuk.
,,Nic." Odsekl můj bratr.
,,Tak proč když mě vidíš na mě vražedně koukáš jako bych byl já nevím co. To ti vadí, že chodím s tvým bráškou?" To jak mě nazval bylo roztomilý né že ne.
,,Ne...vlastně by mi to nevadilo kdyby jsi nebyl takový jaký jsi." Řekl Minho.
,,Trochu tě nechápu."
,,Víš, když někdo chodí s mým bráškou, jak jsi ho nazval, zjistím si o něm všechno. A ty se akorát s nějakým klukem vyspíš a necháš ho. Jsi jenom obyčejný děvkař!" Tím co řekl mě vytočil. Ne, doslova nasral. Vyběhl jsem ze dveří a vykřikl: ,,Jak tohle můžeš říct!" Úplně jsem zapomněl na bolest a pokračoval: ,,Lžeš! Jsi lhář! Vůbec ho neznáš! Je milý a hodný! Myslíš si že kdyby byl opravdu děvkař, že by sem dneska přišel!?"

Oba na mě vyjeveně koukali a pak bratr pokračoval: ,,Udělal to jen proto aby na tebe udělal dojem nic víc." Nekřičel, ale zněl naštvaně.

,,Tomu nevěřím." Řekl jsem rázně.
,,Tak si nevěř. Já vím co je zač." Minho se otočil zpět k hrci. Já popadl za ruku Wonhyuka a dotáhl ho nahoru.

,,Očividně je ti líp." Smál se Wonhyuk
,,Ne, v tomhle ohledu ne teď to bolí. Ale jak jsem ho seřval tak je." Usmál se a objal ho.
,,Vím, že teď na to není vhodná chvíle, ale chtěl bych se tě zeptat až ti bude líp jestli by jsi se mnou nešel na rande?"
,,Jasně moc rád" celý jsem se rozzářil. Wonhyuk si oddechl.

Celý den jsem strávil s ním a vyprovodil ho až těstě před příchodem matky. S bratrem jsem ten den už nepromluvil.