Raspberry Tea & Niall Horan [CZ]

| 9: Úroveň nula |

♦ 9: Úroveň nula ♦

„A je to tu," usmál se Niall, oči měl naplněné štěstím a prohlížel si jimi arénu.

Nemohla jsem si pomoct a musela v plném úžasu zírat, představovala jsem si všechny ty prázdné sedadla plnící se ječícími dívkami, které křičí jména kluků a jsou z toho úplně unešené, protože vidí své idoly. Myslím, že jsem měla docela štěstí, protože můžu strávit svůj čas s nimi i přesto, že jsem nikdy nebyla žádná velká fanynka jako Bailey.

Možná jsem měla přece jenom štěstí po tom všem.

„Chci ti ukázat kytaru, na kterou budu hrát," pokračoval Niall nadšeně a poskakoval přitom na místě jako nedočkavý školák. „Je luxusní."

Zatímco Niall se rozeběhl dolů po schodech směrem na pódium, otočila jsem se s mírným úšklebkem na Louise. „Beru to tak, že on miluje svoje kytary?"

Louis potřásl hlavou a přitom se tiše zasmál. „Miluje? Jsou jako jeho děti."

Když k nám Niall opět mířil se svou kytarou, tak jsem zjistila, že Louis měl nejspíš pravdu, on tu kytaru skoro kolébal v náručí. Mohla bych se klidně vsadit, že by byl schopný se s tou kytarou i umazlit k smrti.

„Budu tě učit," řekl, spojil svou ruku s mou a naše malá skupinka lidí odešla do backstage.

Hodila jsem pohled něco jako ''je v pohodě?'' přes své rameno dozadu na zůstávající kluky, zatímco Niall mě tahal za sebou. Liam se jen zašklebil a mrkl, přičemž pusou naznačil ''hodně štěstí''. Ti kluci jsou tak nápomocní.

„Tu," řekl Niall a ukázal na přední část pódia, kde jsme si mohli pustit nohy dolů.

Oba dva jsme se tedy posadili a udělali si pohodlí, než Niall začal potichu brnkat na kytaru. Krásná melodie se ozývala prázdnou arénou. Zanedlouho začal hrát už hlasitější tóny a přitom si zasněně pobroukával společně s jeho prsty, které hladily každou strunu.

„Pojď si taky zahrát," nabídl mi, když zazněly poslední tóny kytary. Šťastně se na mě usmál a podal mi kytaru. Já si ze vší slušnosti kytaru vzala, ale neodpustila jsem si ani protočení očima.

Věděla jsem, že se právě teď úplně ztrapním. Zkopírovala jsem Niallovu pozici, jak držel kytaru, ale nic jsem nezahrála. Podívala jsem se na Ira a viděla, že se na mě upřeně díval, skoro mě svým pohledem hypnotizoval, jen abych začala hrát.

Niall nepřerušoval oční kontakt a já se začala červenat, nakonec jsem odtrhla pohled a sklopila ho zpět na kytaru. Zvedla jsem ruku, sebrala odvahu, ale pak zase položila ruku na zem. „Víš," začala jsem, „radši bych poslouchala hrát tebe než mě. Jsi v tom fakt dobrý."

Niall se zasmál svým známým smíchem, až mi z toho vyskočila husí kůže. „Lichotky tě od toho nevysvobodí," ušklíbl se a stále se přitom tiše uchechtával. „Chci to slyšet, i kdyby ti to nešlo."

Zhluboka jsem se nadechla, stiskla náhodně struny a přejela přes ně prsty, ty tóny zněly opravdu hrozně.

„Hotovo," řekla jsem radostně.

„Fajn, teď vím, na jaké úrovni jsi, pomůžu ti."

„Na jaké úrovni?"

„Ehm... nula."

Niall začal tleskat a já si připadala, jako kdybych právě vyhrála Nobelovu cenu. „Docela dobrá úroveň," dodala jsem.

Znovu jsem mohla slyšet Niallův smích a jakmile se trochu uklidnil, tak bez jediného varování obtočil své ruce okolo mého těla a dal své ruce na moje.