Raspberry Tea & Niall Horan [CZ]

| 21: Čekání se vyplatí |

♦ 21: Čekání se vyplatí ♦

Pozorování vírů v hrnečku mé horké čokolády bylo zajímavější, než přemýšlení o mých plánech do budoucna. Oprava; cokoliv bylo zajímavější, než přemýšlení o mých plánech do budoucna. Nevěděla jsem, co dělat. Buď jsem mohla jít domů a vysvětlit všem, co se stalo Jenně, přičemž bych musela čelit tváří v tvář Niallovi, nebo být více a více v depresi, až bych zjistila výsledky z prohlídky, kterou měli Jenně dělat večer. Vybrala jsem si to druhé.

V pět hodin jsem stále seděla v nemocniční kantýně, pila horkou čokoládu a koukala sklesle do hrnečku plného hnědé tekutiny. Začínala jsem už pomalu šílet z točení té mléčné čokolády dokola a dokola. Pokaždé jsem očekávala, že se s ní třeba stane něco jiného, než že se bude jen točit. Možná, že když hrneček zamíchám sedmkrát ve směru hodinových ručiček, a pak ještě v proti směru hodinových ručiček, vše se vyřeší. Nebo jestli do hrnečku budu pořád foukat, možná se brzy ukáže, že tohle byl jen hodně špatný sen.

„Omlouvám se, snad nevyrušuju, ale nevadilo by ti, kdybych si sedl k tobě?"

Zvedla jsem pohled od čokolády a setkala se s pohledem mladého muže s opáleným obličejem a viditelnými vráskami, jehož zářivě modré oči mi silně připomínaly ty Niallovy. Přikývla jsem a posadila se více rovně, on se usmál a pohodlně se posadil vedle mě.

„Vypadáš docela sklesle," řekl jednoduše, jeho oči ani na sekundu nevynechaly pohled na můj obličej. „Co tě přivádí do nemocnice v tuhle hodinu?"

Jeho hlas byl tak srdečný a jemný, připomínal mi med, nebo pocit, jako když padalo podzimní listí. Konejšilo mě to, a tak jsem bez rozmýšlení začala vyprávět celý důvod, jak jsem se tu ocitla.

„Přiletěla jsem dnes z Ameriky a nechtěla jsem vidět svou rodinu, teda vlastně, rodina nechtěla vidět mě. Posledních pár měsíců jsem vlastně žila s lidmi, které neznám, nebo teda teď už je znám, ale-"

„Pššt," zašeptal a položil přede mě svou dlaň. „Dej mi svou ruku."

Poslušně, jako vytrénovaný pes, jsem mu podala svou ruku, kterou si vzal, a pak začal přejíždět konečky prstů po záhybech v mých rukou. Zachvěla jsem se, ale nebylo mi to nepříjemné. Tichým hlasem začal 'číst' z mé dlaně. Bylo úžasné a skoro až děsivé, kolik toho vyčetl. Zjistil, že člen mé rodiny byl nemocný a že jsem něco cítila k mému blízkému kamarádovi. A také řekl, že mám u sebe malý dokument, který by mi mohl pomoci.

Nejdříve jsem netušila, o čem mluví, ale po chvíli jsem si vzpomněla na papírek, co mi věnovala Jenna. Viděla jsem, jak ten muž chtěl, abych mu řekla ještě víc, nebo se na ten papírek alespoň podívala, ale vždyť jsem ho sotva znala a on už znal skoro celý můj životní příběh.

„Charlie," řekl mile a potřásl mi rukou, kterou ještě stále držel.

„Cassie," usmála jsem se a už byla klidnější.

„Takže, kdo je ten kluk?" zeptal se zvědavě a vložil si hlavu do dlaní. „Teda, nemusíš mi to říkat, samozřejmě," dodal rychle.

Co tím ztratím? „Pomohl mi, když se mě máma zřekla ve výbuchu vzteku," začala jsem, a pak mu začala vyprávět o všech časech, co jsme strávili spolu, přímo od toho, kdy jsme byli na pláži. Charlie poslouchal každé slovo a čas od času si kousl do svého čokoládového brownie, co si koupil.

„Takže tak to bylo, myslím, že ho miluju. Vše, co vím, je, že se do něj zamilovávám každým dnem víc a víc, ale nedokážu s tím nic udělat. A teď je Jenna nemocná a já ani nevím, co dělat se sebou."