Raspberry Tea & Niall Horan [CZ]

| 25: Panna nebo orel |

♦ 25: Panna nebo orel ♦

„Prostě nepůjdu!" zafňukala jsem do sluchátka od telefonu a namotávala si šňůru na prst. Už jsem měla dost těch otravných keců, že bych si měla pořídit telefon, a tak jsem si místo obyčejného mobilu koupila klasický domácí telefon se sluchátkem a všemi těmihle věcmi. Myslím, že ostatní byli docela šokovaní, když jsem ji ho ukázala.

„Prosím? Bude to zábava!" zapištěla Bailey a já si ji živě dokázala představit, jak dělá ten svůj smutný výraz. „Jen si s ním jednou rychle zahrajeme bowling a pak půjdeme do TGI Fridays?"

„Ne," řekla jsem rozhodně, ale musela jsem se usmát, jakou se mnou měla trpělivost a snažila se mě přemluvit.

Bailey si našla přítele a mě nemohla nechat samotnou, takže mě pořád otravovala, ať s nimi někam zajdu. Popravdě jsem spíš nechtěla sedět vedle nich, zatímco oni si budou polibky zahrnovat celý obličej.

Silně jsem položila sluchátko zpět k telefonu. Prostě jsem milovala, že s tím můžu praštit a nic se nestane. Harry ani netušil, o co přichází. Pořád s někým volal, pak byl naštvaný, ale pak nemohl prostě mrsknout svým iPhonem o zem a riskovat, že se rozbije, ale se sluchátkem by mohl.

Pár sekund na to telefon znovu začal zvonit, zvonící a docela otravný zvuk se ozýval celým domem. Nechala jsem to hrát, jen abych naštvala všechny, co byli v domě a taky Bailey, která mi určitě volala.

„Městská márnice, jak vám mohu pomoci?" pozdravila jsem do sluchátka přátelsky.

Chvíli bylo ticho, než někdo začal mluvit. „Ehm... jsi to ty, Cassie?" řekl klučičí hlas, znějící trochu znepokojeně.

Protože jsem si myslela, že je to Bailey a mění hlas, pokračovala jsem ve své hře. „Mluvíte se mnou. Máte někde nějakou mrtvolu? Jen si prosím pamatujte, že my mrtvoly nezabalujeme do pytlů, ani pytle nepůjčujeme zadarmo. Vy je zabalíte, my na ně dáme štítek."

„Tady Charlie," zamumlal pomalu. „Ten kluk, co jsi potkala v nemocnici."

Vykulila jsem oči. Koktala jsem jak idiot a řekla první věc, co mě napadla. „Odkud máš moje číslo?"

„Včera jsem potkal tvou kamarádku Bailey. Řekl jsem jí, že se tě snažím kontaktovat a ona mi dala tvoje číslo."

Jednoho dne. Jednoho dne to tahle holka schytá. Vůbec mě nenapadalo, jak mohl zjistit, že je to moje kamarádka nebo proč mu ona věřila, ale tak jako tak mi tenhle kluk trochu začínal lézt na nervy. Vždycky se mi ozval nebo se někde okolo mě objevil, když jsem neměla nejlepší náladu, a dost mě to štvalo.

Až příště uvidím Bailey, přísahám, že jí na obličej přilepím papír s nápisem 'nikdy nemluvte s cizími lidmi'.

„Jo tak," procedila jsem mezi zuby. „Jak ti můžu pomoct?"

„Jen jsem ti chtěl říct, že ten kousek papírku, co jsi mi dala... zkrátka to zachránilo naši restauraci. Malinový čaj je teď naše specialita! Dokonce k nám přišli i kritici a já myslel, že to už je konec, ale oni si to ještě vychvalovali. No, jak to zní? Tak mě napadlo..." najednou utichl, jako kdyby se snažil vytvořit napětí. „Protože jsi vlastník receptu, nechtěla bys u nás v restauraci pracovat? Samozřejmě, že bys musela projít nějakými testy, jestli umíš aspoň trochu vařit, ale byla by škoda nemít tě tu. Co na to říkáš?"

Nemohla jsem nic říct. Můj zdravý rozum už totiž odešel, a já bych nejraději upustila sluchátko a začala skákat radostí jako malé dítě.

„Cassie? Jsi tam?" zeptal se najednou, když jsem nic neříkala.

Odkašlala jsem si a tím dala najevo, že jsem tu pořád byla, a pak jsem měla obavy, jestli Charlie nezavěsí a neprohlásí mě za úplného blázna. Naštěstí nezavěsil, a já konečně byla schopná přijmout jeho nabídku.