Raspberry Tea & Niall Horan [CZ]

| 19: Desetkrát horší |

♦ 19: Desetkrát horší ♦

„Louisi, potřebuju tvoji radu."

Ani za milion bych si nemyslela, že tato slova někdy řeknu, ale když jsem si přiznala, že jsem si v hlavě nedokázala udělat pořádek, potřebovala jsem názor někoho jiného. Bohužel, jediná osoba, které bych mohla říct, byl Louis. Upřímně jsem si vše promýšlela sama a on byl až má poslední naděje. A podle jeho domýšlivého výrazu jsem nakonec začala i litovat, že jsem ho vůbec oslovila.

„Ano?" řekl sladce, kývajíc hlavou, jako by ho to vážně zajímalo, přitom doopravdy to byl přesný opak.

Ztěžka jsem polkla, ignorovala Louisův spokojený úšklebek a pokračovala. „Niall se mě zeptal, jestli s ním nechci jít dneska na pláž, protože jsme dnes poslední den v Americe. A já úplně tak nevím, jestli jít, co když se to všechno ještě zhorší?"

„Jdi," odpověděl rychle, bez jediného zaváhání. „Nepochybuj o tom. Myslím, že pokud s ním budeš strávit víc času, pak ti to třeba trochu uspořádá myšlenky."

Z nějakého důvodu jsem pořád měla silný pocit, že tohle nebude fungovat, ale i tak jsem se nakonec rozhodla nasednout do taxíku vedle Nialla a vyjet směr pláž. Byl další nádherný den, sluneční paprsky padaly dolů a vytvářely tak neskutečné horko. Ale to Nialla nejspíš nijak nezastrašilo, vesele seděl vedle mě a povídal a povídal, zatímco já jen líně odháněla otravnou mouchu, která se sem nejspíš propašovala pootevřeným okýnkem.

Byla jsem ráda, že už jsme konečně přijeli a já tak mohla vystoupit z ošklivě přetopeného taxíku. Niall konečně na chvíli přestal mluvit, když jsme si lehli na rozpálený písek, díky bohu za slunečník a že jsme si mohli vyhrnout nohavice.

Když Niall zase pokračoval v povídání tam, kde přestal, já se myšlenkami začala soustředit na mé problémy. Už zítra jsme odlétali zpět domů a já stále neudělala nic pro to, abych si našla nějakou práci a popřípadě si začala šetřit na vlastní bydlení. Ale po tom, co vše pro mě všichni udělali, se mi od nich odcházet a stěhovat ani nechtělo. Zvlášť, když bych opustila někoho, jako byl Niall.

„Cassie! Jsi tu vůbec?"

Vytrhla jsem se ze svých myšlenek, očima jsem se začínala trochu soustředit na něj, ale mysl stále byla někde pozadu. „Promiň?" řekla jsem němě.

„Mluvil jsem s tebou a ty jsi vypadala trochu mimo," řekl starostlivě, na obličeji lehké zamračení. „Jsi v pořádku?"

Všimla jsem si malé čárky tvarované mezi jeho obočím, protože se zamračil. Vypadalo to hrozně roztomile. „Hmm?" zamumlala jsem najednou, když jsem si uvědomila, že mi položil otázku a čekal na odpověď. „Oh, ehm, jo, jsem v pohodě."

Niall se jen tiše zasmál, což způsobilo menší příjemné zachvění celým mým tělem. Lehce se posunul, takže teď seděl přímo vedle mě a my se lehce dotýkali boky. Ať už si Louis myslel cokoli, vůbec to nepomáhalo. „Víš, že mi můžeš říct všechno," zamumlal a kamarádsky mě poplácal po noze.

To byl ten problém. Nebyla si jistá, že jsem pořád mohla. Očima jsem se nadále soustředila na mušli nedaleko od nohy Nialla. Kdybych se setkala s pohledem jeho očí jen na pouhých pár vteřin, stoprocentně bych zapomněla všechno, co jsem chtěla říct. „No..."

„Podívej se na mě," řekl jednoduše. I když to byl příkaz, ten způsob, jakým to řekl, zněl, jako kdybych měla na výběr. Já mu ale vyhověla a setkala se s pohledem jeho pronikavých modrých očí. Okamžitě jsem se začala lehce třást a mé ruce jakoby tancovaly, jak se mi neposlušně zohýbaly všemi způsoby v mém klíně. Mé dýchání bylo přerývané a já začínala pociťovat lehkou nevolnost kvůli neuzpůsobenému dýchání, ale ani na sekundu jsem neodtrhla svůj pohled zpět k mušli.