Raspberry Tea & Niall Horan [CZ]

| 20: To nebude tak špatné |

♦ 20: To nebude tak špatné ♦

„Mohu mít, prosím, Vaši pozornost? Za chvíli budeme přistávat na letišti Heathrow. Ale máme mírné zpoždění kvůli silnému sněžení. Děkujeme za Váš čas."

Louisova reakce byla přesným opakem, než bych čekala. Očekávala jsem, že ze sněhu mít radost nebude, ale on z něj byl přímo nadšený.

„Sníh! No není to super?" zašklebil se, nosem nalepený na okýnko letadla, na kterém se odrážel jeho horký dech.

Louis vypadal o hodně víc šťastný, když byl na cestě domů. Kluky docela mrzelo, že jejich tour po Severní Americe skončila, zatímco Louis byl natěšený, že bude zase moci být se Summer. Stále jsem nedokázala pochopit, co na ní tak viděl. Z mého pohledu se k Louisovi zrovna nechovala hezky, ale on jí byl jako posedlý.

Bohužel, všichni ostatní, kromě mě a Louise, usnuli, tudíž já musela přetrpět jeho nekonečné mluvení. Celý náš let se táhl neskutečně pomalu. Byla jsem chvíli zaměstnaná tím, že jsem pomáhala Louisovi pomalovat ostatním obličeje a snažila se nesmát pokaždé, když se někdo z nich začal ze spánku mračit nebo chrápat.

Hned, co jsme přistáli, jsme s Louisem vyběhli co nejrychleji z letadla, abychom se vyhnuli hněvu, až zjistí, co mají na obličeji. Fanoušci nás skoro umačkali, jak se tlačili dopředu k nám a křičeli jména kluků. Dost z nich se i zasmálo, když okolo nich prošel Harry s namalovaným knírkem anebo Liam s obrovskými čmáranicemi korunek princezen na tváři.

Povedlo se mi proklouznout mezi davem bez toho, aby mě někdo poznal, a vydala jsem se směrem k mému zavazadlu. Nemusela jsem ho hledat moc dlouho. Najednou do mých zad narazilo něco velkého, se sílou asi jako malý hurikán. Ten obrovský nečekaný nával mě donutil svalit se dopředu, přímo na pásový dopravník, který dál běžel jako by nic. Ležela jsem tu na boku bez jediného hnutí, ani jsem nevěděla, co se stalo, jelikož můj obličej byl zabořený v černém batohu.

Než jsem se na cokoliv zmohla, celá má důstojnost byla roztrhaná na cucky a bylo moc pozdě, abych s tím něco mohla udělat. Projela jsem mezi několika umělými, černými proužky a společně s ostatními zavazadly na páse jsem se ocitla venku. Viděla jsem pracovníky, co se měli postarat o zavazadla, se na mě podivně dívat, někteří dokonce přestali dělat svou práci.

To, že mi bylo trapně, bylo pochopitelné. Abych nějak zakryla svou hloupost, trapně jsem na ně zamávala s velkým úsměvem na tváři. Myslím, že jsem se chovala, jako kdybych právě udělala tu nejvíc obyčejnou věc na světě.

I přes obrovské mrznoucí teploty venku mi stále tváře hořely zahanbením. Strašně se mi ulevilo, když pás znovu mířil zpět směrem dovnitř letiště, ne jen proto, že mi byla vážně zima, ale taky kvůli tomu, abych se už vyhnula pohoršeným výrazům pracovníků.

„Nashle!" řekla jsem jim, možná až moc nadšeně.

Ale když jsem byla zpět uvnitř, nebylo to o moc lepší. Všichni na mě civěli, jako bych byla nový exponát v zoo. Zatímco lidé si nevrle brali svá zavazadla z pásu, já seděla v tureckém sedu a nechala se vézt, dokud jsem nedorazila k osobě, která toto vše způsobila. Spatřila jsem ji ihned, jak bych taky nemohla, s jejími modrými vlasy, které si obarvila bez dovolení. Její výmluva byla, že pokud někdy 1D potká, pak si ji možná zapamatují díky barvě jejích vlasů. Přesvědčovala jsem ji, že i bez těch vlasů by to bylo zapamatovatelné, ale to ji nijak neodradilo.

Bailey mi nabídla svou malou, drobounkou ruku se známým úšklebkem na tváři. Ráda jsem ji přijala a díky ní se zvedla z pohodlného batohu, přičemž jsem doufala, že jsem tam nic nezničila. Bailey mě okamžitě vtáhla do objetí, objímala mě tak těsně, že jsem sotva dýchala. Také jsem ji k sobě mačkala tak blízko, jako kdybych se ji snažila na mě přilepit.