Raspberry Tea & Niall Horan [CZ]

| 15: Vrchol světa |

♦ 15: Vrchol světa ♦

„Devět vstupenek, prosím," požádal Paul prodavačku, když jsme byli v úplném přízemí Rockefeller Center*.

Kluci netrpělivě poskakovali a pohupovali se na nohou, zatímco každou chvíli zabloudili pohledem ke schodům. Ten den, co se Niall popral, nám Paul těsně před večeří oznámil, že všichni jdeme na vysoký mrakodrap a že ''za žádných okolností se nebudeme tahat nahoru po schodech až na úplný vrchol''.

Možná jim to Paul zapomněl vnutit správně do hlavy, nebo byli jen naschvál neposlušní, ale jakmile Paul zaplatil za vstupenky, Zayn a Louis si od něj jednu vzali a vystřelili směrem ke schodům, zatímco Paul se mohl uřvat k smrti, aby je zastavil, ale bezvýsledně. Společně s Dani jsme se tiše smály a sledovaly, jak ti dva závodí nahoru do prvního patra a mizí z dohledu.

„Uvidíme se nahoře," ozval se Niall, vyklouzl z Paulovy natažené ruky a rozeběhl se za nimi, s Liamem běžícím přímo za ním. Summer beze slova poklidně kráčela směrem k obrovskému prosklenému výtahu a trpělivě čekala na to, až přijede.

Paul se na nás otočil s tázavým pohledem, z čehož mi upřímně řečeno přeběhl mráz po zádech, tím svým pohledem nám jasně naznačoval, ať se neopovážíme udělat to samé jako oni. Ale vybíhání do sedmdesátého patra nebyl zrovna můj šálek čaje a poslední věc, kterou bych si přála, byla dostat se na Paulovu špatnou stranu, stejně tak zbytku managementu. Předpokládám, že by mě okamžitě vyhodili od 1D a já bych s tím vůbec nic neudělala.

Harry, Dani, Paul a já jsme se pomalým krokem došourali za Summer už do tak přeplněného výtahu a po chvíli se za námi zavřely dveře. Výtahem se ozvalo tiché cinknutí a následně se rozjel pomalu nahoru. Naneštěstí jsme s Harrym byli namáčknutí přímo na skleněnou stěnu výtahu, takže jakmile výtah vyjel mimo budovu, abychom se mohli kochat výhledem, neustále nám to připomínalo, že pokud se něco rozbije, jsme okamžitě mrtví. A co bylo horší - koukání nahoru na pár drátů, které udržovaly výtah ve vzduchu.

„Čtyři dráty mezi námi a smrtí," řekla jsem s úsměvem a sledovala, jak Harryho obličej začal pomalu blednout. Nemohla jsem si nevšimnout, jak prostředí okolo ve mně trochu vyvolávalo klaustrofobii, jak by taky nemohlo; lidé byli namačkaní na sebe po celém výtahu. Harryho obličej byl jen pár centimetrů od mého a rozhodně mi nepomohlo, když mě jen z čistého strachu chytl za ruku. Víc mě zaujalo to, že si nikdo nevšiml, že je ve stejném výtahu jako Harry Styles. No alespoň voněl hezky a já nemusela být namáčknutá na nějakého upoceného puberťáka.

Výtah nás vynášel výš a výš a město pod námi se zdálo menší a menší přímo před našima očima. No, spíše před mýma očima. Harry měl ty své zavřené a potichu si mumlal něco pro sebe o tom, že nechce umřít.

Když jsme dorazili až na úplné horní patro, vystoupili jsme a ocitli jsme se na otevřené terase, kde jsem konečně mohla dýchat čerstvý vzduch. Zatímco Harry zůstal opodál, my jsme s Dani došly až na úplný kraj terasy, který byl pokrytý několik metrů vysokým sklem, aby nikdo nespadl.

„Wow," zamumlala a její oči se rozzářily nad tím mimořádným výhledem.

Já byla naprosto beze slov. Byla jsem moc uchvácená na to, abych něco řekla. Každá samotná budova zářila pomocí milionů světýlek a díky večerní obloze se každé to světýlko barvilo do fialové anebo oranžové. Auta velikosti hmyzu dole projížděla po silnici a vytvářela svými světly neonové proužky zářící až k nám nahoru.

Je to, jako bychom byli na vrcholu světa.

„Porazili... jste... nás..."

Obě dvě jsme se otočily a uviděly Louise, jak se zhroutil na zemi přímo vedle nás, sípavě dýchal a hruď se mu prudce zvedala, dokonce měl v podpaží na tričku i propocené kroužky.