Raspberry Tea & Niall Horan [CZ]

| 1: Mód Jamese Bonda |

♦ 1: Mód Jamese Bonda ♦

Možná běhání po chodbě nebyl až tak dobrý nápad.

Běhat po chodbě, když jdete pozdě do třídy, s mokrými botami, nebyl dobrý nápad vůbec.

Brzo jsem zabočila do poslední zatáčky a má učitelka se tu z ničeho nic objevila, držící šálek čaje a štos knih. Nevěřím v karmu, ale pokud bych věřila, přemýšlela bych o tom, jaký druh ďábla mě posedl, že si tohle zasloužím. Mohla bych klidně někoho zavraždit a mělo by to stejný výsledek.

Mé boty se sklouzly v poslední zatáčce a snažení se udržet ve stoje mi nepomohlo, neudržela jsem balanc. A s sebou jsem popadla tu nejbližší věc v okolí, jako vždycky. Naneštěstí ta ''věc'' poblíž byla moje třídní učitelka.

Jak už jsem říkala, měla bych přemýšlet, za co si tohle všechno zasloužím.

Moje třídní byla nakonec odvezena do nemocnice s několika zlomenými obratli podél páteře. ,,Chudák starší dáma,'' řekl můj táta, ,,byla dost křehká sama o sobě.''

,,Ta stará čarodějnice,'' řekla jsem zase já, ,,byla natolik krutá, že neřekla, že to byla nehoda, ale že jsem to udělala schválně."

Jo, sice musela dát výpověď v práci, ale jak bych to mohla udělat naschvál?

Kvůli jejímu výmyslu jsem byla vyhozena ze školy. Dokonce mi zakázali dojít si do třídy vyzvednout mé práce a sešity se zápisky, nejspíš abych nikoho dalšího nezranila. Začínala jsem své zápisky potřebovat více a více, jak se blížil čas zkoušek, ale vsadila bych se, že by mě do té školy nepustili ani za zlaté prase.

Krátce nato jsem začala opovrhovat sama sebou. Malá, sarkastická holka jako já se neobtěžovala zastat se sama sebe. Měla bych něco udělat, cokoliv, ale nechala jsem to být a hodila jsem to za hlavu.

Nikdy bychom neměli obviňovat ostatní, když to není jejich chyba. Ale někdy tu byly ty časy, kdy jsem chtěla začít řvát na mého malého bráchu. Nebýt jeho hloupého vtípku, kdy mi vypnul budík, nemusela bych teď být vyloučena ze školy. Ale to nejspíš nebyla jeho chyba, ale moje. Neměla jsem tak spěchat. Cítila jsem se špatně po tom všem, a bohužel vím, že to má špatný důsledek na mé rodiče.

Ale to, jak se cítili oni, bylo nic v porovnání se mnou. Byla jsem stále zalezlá doma, zamknutá ve svém pokoji a naprosto ignorovala své příbuzné pomocí hudby nebo koukáním na televizi. Byla to právě mamka, která se chovala špatně. Chovala se, jako bych po tom všem byla nic, jako bych tady prostě jen tak byla. Existovala. Měla bych jí nechat trochu víc času, ale není tu nic, co bych ještě mohla udělat, abych vše změnila.

Nic moc se nezměnilo, dokud Jenna o něco víc nevyrostla a děti začínaly být o něco náročnější. Máma a táta byli na plný úvazek veterináři. Takže veškerá starost o děti byla moje práce. Rodiče přemýšleli nad tím, že mi najdou novou školu, ale nakonec usoudili, že bude nejlepší, když dodělám střední školu s doučováním doma a pak půjdu studovat na univerzitu. Šťastně jsem s tím souhlasila.

Dokud jsem si neuvědomila, do čeho jsem se právě pustila.

„Cassie, mám žízeň," fňukala Jenna a koukala na mě štěněcím pohledem.

Šli jsme všichni nakupovat. Litovala jsem, že jsem to vůbec nabízela.

„Já taky!" přidal se k ní Jo a strkal svou hlavu pod mou ruku, takže má ruka byla položená na jeho ramenech. Jenomže ta síla, kterou se tlačil pod mou ruku, mě trochu převážila, takže jsem rychle ustoupila jeden krok dozadu přímo do kaluže. Špinavá voda vystříkla nahoru, takže má bota byla celá promáčená. Zděsila jsem se, když jsem ucítila studenou vodu prosakovat se do mých ponožek, které se teď příšerně lepily na mou kůži.