Raspberry Tea & Niall Horan [CZ]

| 26: Ptej se |

♦ 26: Ptej se ♦

„Cítím se opravdu špatně," zašeptala jsem a pokukovala dál mezi keři do jasně osvětlené zahrady. Nemohla jsem toho moc vidět, jen všemožné barvy doprovázené smíchem a povídáním si.

„Letěli jsme do Irska jen kvůli tomuhle," zamumlala Dani a propalovala mě pohledem. „Nenuť mě, abych tě za ním dokopala."

„Nikde nevidím Nialla," řekl Louis a strkal hlavu hlouběji do keře, za kterými jsme šmírovali. „Možná je uvnitř?"

V hlavě jsem si tiše zanaříkala. V žádném případě jsem nešla do Niallova domu. Náš let byl odložen kvůli sněhu, takže jsme odletěli až za tmy. Do Mullingaru jsme přijeli až další den poté, co jsme přespali v nějakém hotelu v Dublinu. Ale když jsme dojeli k domu Nialla, byl hlídaný dvěma děsivě vypadajícími muži. Museli dostat velice přísné pokyny, protože nás nepustili dovnitř, což mi přišlo divné. Louis dokonce ukazoval svoji občanku, přičemž dost hlasitě vyhlašoval, že je Louis Tomlinson, ale ani to nezabralo.

Nemohli jsme se dostat dovnitř.

A tak Dani napadlo, že se vplížíme do zahrady, a dokonce jsme i našli důvod, jak se tam dostat. Horanovi dnes pořádali oslavu.

„Cassie, ty jdi dovnitř a my zaměstnáme ostatní, dobře? Jdi."

Danielle mě hrubě strčila do keře, díky čemu se mi větvičky začaly motat do vlasů a mlátit mě do obličeje. Zakryla jsem si obličej, aby to tolik nebolelo a v hlavě proklínala Dani, že mě musela strčit tak nečekaně.

Pomalu jsem prolézala mezi keři, každých pár centimetrů, co jsem se posunula, jsem si musela oddělávat vlasy, co mi lezly do obličeje. Když už jsem se připravovala pomalu vykouknout ven, na druhé straně zahrady se ozval hlasitý křik.

„Koukejte všichni! To je Barack Obama!"

Zhluboka jsem si povzdechla a musela se plácnout do obličeje. Nic lepšího Dani vymyslet nemohla. I když to bylo to nejhorší rozptýlení, které mohla vymyslet, z nějakého neznámého důvodu to fungovalo.

Obrovská hromada lidí se přesunula mimo zahradu, odkud vyšel výkřik a ostatní, co tu zůstali, byli stále otočení směrem pryč. Díky tomu jsem měla perfektní příležitost vyběhnout z keřů a sprintovat dovnitř.

Bohužel to nešlo tak lehce, jak jsem si myslela. Snad stokrát mě větvička trefila do obličeje, zakopla jsem o skrytý rozstřikovač vody a skoro jsem spadla do malého rybníka.

„A co teď?" zašeptal mi něčí hlas do ucha, že jsem se hrozně lekla.

„Louisi! Nech toho!"

„Co teď?" zopakovala Louisovu otázku Dani a úzkostlivě se rozhlížela po ostatních hostech, kteří stále hledali neviditelného prezidenta.

Nechtělo se mi věřit, že tohle dělali. Nebyl jejich plán, že oni zabaví ostatní?
„Schováme se, třeba?" řekla jsem sarkasticky a nechápala jejich logiku. „Jak jste se sem vůbec dostali?"

„Přelezli jsme přes ten živý plot," řekl Louis a začal Dani táhnout směrem k jednomu stolu, který byl zdobený spoustou jídla. Nacpali se za ubrus pod stůl a zmizeli.

Tak trochu.

„Pokud tomuhle říkáš schovávání, Dani, tak se trochu bojím," řekla jsem a snažila se svůj hlas udržet co nejtišší. Nemusela jsem ani skrývat tu mrzutost v hlase. Oni si v klidu přelezli plot, zatímco já se musela prodírat mezi větvičkami, a já taky měla být ta, která splyne s okolím, ale ono to bylo docela těžké, když jste se podobali chodícímu keři.