Raspberry Tea & Niall Horan [CZ]

| 17: Pošleme Ti pohled |

♦ 17: Pošleme Ti pohled ♦

„Na tohle já nejdu."

„Jaj, prosím! Bude to zábava, já-"

„Ne."

Nemělo to smysl. Neústupný Harry znovu přišel na scénu a byl rozhodnutý, že v žádném případě nepůjde na strašidelně-vypadající horskou dráhu. Vyzkoušeli jsme už všechno, od připomínání, že už zbývá jen pár dní do konce tour v Americe, po vyhrožování, že ho nakopeme do zadku, pokud nepůjde.

„Já si jdu koupit zmrzlinu. Můžete tam jít sami." To se zdálo jako konec konverzace, hned po tomhle si odkráčel pryč se spokojeným výrazem na tváři.

„Idiot," zamumlal Zayn s úsměvem. „Jdeme k Rock n' Roller Coaster."

Bylo lehčí to říct, než splnit. Každých pár metrů jsme narazili na fanouška, který svým nadšením přilákal dalšího. Pár lidí mluvilo i s Danielle, ale já tu jen divně stála u kraje, jako ta neznámá a neoblíbená. Bylo to docela otravné, kdybych připomněla, že tohle byl jeden z mála dnů, který jsme mohli strávit s kluky.

Užívali jsme si posledních pár dnů na Floridě a díky Liamově neústupné žádosti jsme právě byli v Disney Worldu.

„Cassie, mohla bys mi dojít pro pití, prosím?" zeptal se zdvořile Liam a přitom podepisoval něčí tričko.

„Mně taky prosím!" ozvali se Niall a Louis nastejno.

Protočila jsem očima a začala těžce našlapovat směrem od nich. „To vám upadly nohy nebo co?" zamumlala jsem si pro sebe.

Vyhýbala jsem se davu lidí, ignorovala nadšené výkřiky lidí, kteří právě viděli světoznámou hudební skupinu, a pospíchala směrem ke stánku s pitím. Vyděšená, že mě tu nechají a odejdou, jsem šla tím nejrychlejším krokem, jakým jsem dokázala. Bohužel jsem byla víc soustředěná na chodník pode mnou, než na pohled přede mnou a kvůli tomu jsem narazila prvně hlavou do něčeho měkkého. Zvedla jsem pohled a uviděla Zvíře, z pohádky Kráska a Zvíře, balancovat na nohou a pak se skácet na zem.

Hrůzou jsem si zakryla ústa rukou a přiběhla k němu, abych mu pomohla nahoru. „Moc se omlouvám!" okamžitě jsem se omlouvala a popadla ho za jeho umělou ruku od kostýmu, ale ihned jsem ji zase pustila, když dotyčný uvnitř kostýmu zasyčel bolestí. „Jste v pořádku?" zeptala jsem se pozorně a snažila se ignorovat pohledy ostatních, kteří mě sledovali.

„Myslím, že jsem si zlomil zápěstí," řekl ten muž uvnitř kostýmu a skoulel se do klubíčka jako plachý pes.

Chtěla jsem mu říct, že zajdu pro pomoc, ale muž v uniformě mě zastavil a odvedl chudáka zraněného muže trochu dál. Kluci si nejspíš museli všimnout mých problémů a přišli ke mně, ale já se více zajímala o toho muže. Vážně byl zraněný?

„Teď už určitě pracovat nemůžeš, ať se děje cokoli, chlape," řekl muž v uniformě a prohlížel si jeho zápěstí. Sundali z něho půlku kostýmu a já jen zaujatě pozorovala, jak pokaždé ucukl, když se někdo pokusil ohnout jeho ruku. Cítila jsem se strašně.

„Někdo to tu za tebe bude muset vzít," pokračoval. „Nemůžeme nechat Krásku chodit bez Zvířete."

„Aaron je nemocný, on to za mě nemůže vzít," procedil mezi zuby zraněný muž. „Nikdo jiný tu není, pokud tu není nějaký dobrovolník."

Každičký pár očí okamžitě přistál na mně, jako by už dávno věděli odpověď.

„Co je?" zeptala jsem se vystrašeně.