Kočičí příběh

Jsme tady

Mia se ode mě odtrhne a naslouchá. Tvář se jí skrabatí.

,,To jsou oni. Vědí o nás."

Bez varování se rozběhne a vůbec nebere ohledy na svou zraněnou nohu. Držím s ní krok a chci vědět, co dělá. Proč se najednou rozhodla, že tam poběžíme? Proč najednou tolik spěchá. Na žádnou z mých otázek nedostanu odpověď. Mia jen běží dál a mlčí jako hrob.

Obíháme domy, přeskakujeme louže, podlézáme ploty. Běžíme rychle, jako kdyby nám šlo o život. Nebe se zatahuje, první kapky deště dopadají na zem, bubnují o okna aut a zanechávají na nich své stopy. Mňoukání koček je hlasité, ale nevím, odkud přichází.

Nikdo nevyjde ven, nikdo si nás nevšimne. Je to tady prázdné. Žádní ptáci. Žádní lidé. Nic.

V běhu myslím na Toffi. Jestlipak bude ráda, že mě vidí? Bude ke mně potom přistupovat jinak?

,,Tome, pohni!" zakřičí Mia.

Zrychlím. Dech je vyrovnaný s mýma nohama.

Mia zabrzdí na začátku slepé ulice. Domy se pomalu rozpadají, okna jsou vymlácená a všude jsou rozházené odpadky. Nakrčím nos. To je hrůza. Fuj.

,,Tome, dělej," popohání mě Mia. Jde první. Je sebejistá, jako kdyby nám nic nehrozilo.

,,Mio, nechceš si nejdřív promyslet, jak to uděláme?" zeptám se opatrně.

,,Ne, není to potřeba," zavrtí hlavou.

Povzdychnu si a jdu za ní, až na konec ulice.

Mia se zastaví před posledním domem. No, jako dům to tedy moc  nevypadá. Je to spíš něco jako ohromný sklad. Dveře už drží jen na jednom pantu. Jedno okno je rozbité. Ale to není to, kvůli čemu mě to tam tak láká. Vždycky jsem měl rád opuštěná místa. Tam nikdy nikdo není, takže se tam můžu úplně v jlidu procházet. Ale tohle je jiné. Tohle místo je ošklivé už i pro mě. Chci tam jen proto, že za dveřmi slyším naříkavé mňoukání. A hned je mi jasné, kdo to je.

Vyskočím na špinavý parapet pod oknem. Mia je hned za mnou, i když má trochu potíže kvůli zraněné noze.

Nakouknu oknem dovnitř. Všude jsou klece. Všude jsou kočky a kocouři. Všude je krev.

Seskočím dolů. Všechny pohledy se na mě hned přesunou. Polknu. Tak to je něco. Věděl jsem, že unesených koček bude hodně, ale tohle? Je jich tady snad sto. Ne-li víc.

Mia seskočí za mnou a odhalí špičáky. Všechny kočky začnou vyvádět. Takovou radost jsem už dlouho neviděl.

,,Snad jste si nemysleli, že vás tady nechám. Nebo jo?" zašklebí se Mia jde otevřít první klec. Je v ní hnědá kočka. Pozoruje nás krásnýma očima(obrázek nahoře).

Já běží podél dlouhé řady klecí a hledám Toffi. A nejdu jí. Je zavřená mezi šedivým kocourem a rezavou kočkou. Bílou srst má špinavou a bez obvyklého lesku. Oči má naprosto bez výrazu. Drápy ulámané.

,,Tome," zašeptá, když mě spatří.

,,Toffi," usměji se a strčím dráp do zámku na kleci. Chvíli kroutím packou, ale najonec v něm cvalne a kovová dvířka se otevřou. Toffi vyskočí ven.

,,Děkuju ti. Zachránil jsi mi život," zamumlá do země.

Usměji se.,,Pro tebe to udělám rád."

Toffi se ošije.

,,Pojď, jdeme odemknout ostatní," vyzvu jí a vysvobodím toho šedého kocoura. Poděkuje mi a jde mi pomoct. Mia zatím pomáhá těm vepředu. Misíme být rychlí. Zloději se můžou za chvíli vrátit.

Toffi na mě zírá jako na mimozemšťana.,,Cože? Já mám strkat drápy do zámků. To je práce pro špinavé kocoury, jako jsi ty, ne pro mě."

Její slova mnou projedou jako nůž. Podívám se na ní. Už se jí vrátila ta stará panovačnost, se kterou se narodila.

,,Proč nepomůžeš ostatním? Proč myslíš jen na sebe?" zeptám se potichu.

Toffi si odfrkne.,,Mám pomáhat těmhle chcípákům? Jsou to smradlavé, umouněné kočky. Moji pomoc si nikdo z nich nezaslouží."

Nahrbím se. Že já jsem se na ní nevykašlal! A co, že je krásná. Je zlá. Myslí jen na sebe. Čumák má nahoru a myslí si, že mi ji budeme padat k nohám? To určitě!

,,Fajn, tak se o sebe postarej sama," zasyčím a projdu kolem ní. Nezapomenu do ní vrazit. Bože, ta její krása je to jediné, co je na ní dobrého.

Odemykáme s Miou ostatní a ti nám pomáhají dostat zámky z dalších klecí. Všichni jsou na svobodě během půl hodiny.

Stoupnu si na jednu krabici. Všichni se na mě podívají.

,,Běžte domů. Utečte, a ani jednou se neohlédněte. Unasli vás, ale to už je minulost. Jděte. A žijte tam, kde to milujete," řeknu.

Všichni mě poslechnou. Ani jedna kočka tady nezůstane. Je tu prázdno. Jsem tu jen já a Mia.

S Miou se na sebe podíváme a usmějeme se. Je roztomilá. Mám ji rád. Možná víc, než rád. Je možné, že bych se do ní zamiloval? Tak rychle?

,,Díky, že jsi mi pomohla."

,,Ne, to já děkuju tobě. Bez tebe bych se sem nikdy nedostala."

Chvíli jen tak stojíme, ale potom se oba dostaneme na parapet a pak na zem. Jsme venku. Všechno je za námi. Jenže, co teď?