Kočičí příběh

Vzpomínky

Tom

„Nezasloužíš si kočku, jako jsem já."

Tahle věta mi duní v uších, zatímco následuji sněhově bílou bojovnici se srdcem ze zlata, kterou nenávidím, protože mě donutila vzdát se osudu a přijmout fakt, že za pár minut zemřu pod tlapami nechutného psa, a miluji, protože neexistuje nikdo, kdo by mi rozuměl tolik jako ona. To Laguna mě donutila sebrat veškerou odvahu, zatnout zuby a pustit se vstříc nepřátelům, kteří už možná trhají na kusy členy mé různorodé rodiny.

„Proč si tě nezasloužím?"

„Vždyť se na sebe podívej. Kocour jako ty se může líbit maximálně slepým koťatům."

Zvláštní, jak moc mě její slova tenkrát zasáhla. Jako kdyby někdy záleželo na tom, jak kdo z nás vypadá. Kdo ještě může soudit podle vzhledu? Copak někoho zajímá, jaké mám oči, jakou barvu má moje srst a jestli běhám dost na to, abych si udržel štíhlé tělo?

Když nad tím tak přemýšlím, měla Toffi vlastně pravdu – i když je pro každého z nás pravda něco jiného. Nezasloužil jsem si ji. Rozhodně jsem nemohl milovat někoho, kdo mi tolik ubližoval a kdo byl namyšlenější než ti nejbohatší obyvatelé Zelené ulice. Dokonce i já vím, že život s ní by nepřinesl nic dobrého.

Ale i přes to všechno, co mi udělala, jsem se jí tenkrát vydal hledat, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější a nejjasnější věc na světě. Naivně jsem doufal, že se změní, že se do mě zamiluje a budeme spolu žít šťastně až do smrti. Škoda jen, že mi nedošlo, že tahle končí jen pohádky v dětských knížkách, které jim čtou rodiče před spaním. Realita je úplně jiná.

Na druhou stranu, kdybych tenkrát nebyl tak hloupý, nikdy nepoznám ty, kterých si tolik vážím a za které bych bez mrknutí oka položil život.

Jedna z nich právě běží přede mnou, ocasem mě bičuje do tváře a bušení jejího pulzu musí slyšet kočky na míle daleko. Dýchá zhluboka, vyrovnaně, ale srdce jí v hrudi burácí strachem a vzrušením. Bílá srst – už zdaleka ne v tak hrozném stavu, ve kterém byla, když jsme se viděli poprvé – se ve svitu měsíce leskne jako diamanty. Oči jí žhnou, pohledem propaluje a dostává k zemi všechny, na které se podívá. Silné nohy ani na vteřinu nezastaví, ani jedinkrát nešlápne vedle, běží rychle a přesně, s rozmyslem, který mi bere dech. Kam se poděla ta kočka, která se dusila při sebemenším zvýšení rychlosti? Kde je ta stará zapšklá povaha, se kterou se nám všem představila? Jak může být tak nádherná a plná života, když před několika měsíci umírala?

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme se my dva setkali poprvé. Zjevila se jako blesk z čistého nebe, převrátila mi život vzhůru nohama a zase zmizela. Jen díky ní jsem Toffi objevil tak rychle, jenom díky jejím radám jsem se mohl bezhlavě zamilovat do Mii, ona byla tou, kdo mi vyprávěl nejkrásnější příběhy, kdo mě vysvobodil ze spáru smrti, kdo zachránil mě i celou Zelenou ulici. Samozřejmě, i ona napáchala spoustu chyb, ale ty jsou v porovnání s jejími dobrými skutky zanedbatelné.

„Máš vůbec nějaký plán?" křiknu na ní, zadýchaný a plný obav z blízké budoucnosti.

Otočí hlavu, ale jen na vteřinu, aby mohla stále sledovat cestu před sebou.,,Bereš taktiku „přiběhni tam, všechny pozabíjej a snaž se neumřít" jako plán? Jestli jo, tak ho mám."

Zasměji se, i když vím, že na téhle situaci není vtipné vůbec nic.,,Že jsem se vůbec ptal."

Laguna na mě mrkne, ale málem spadne ze střechy jednoho z domů, takže pohled okamžitě odvrátí a znovu získá rovnováhu. Následuji jejího příkladu a přeskočím na další střechu, držím se jen stopu za ní, dýchám jí na záda a očima probodávám její štíhlý krk. Běžíme jako jeden, naše pohyby jsou synchronizované, naše těla jako kdyby se navzájem kopírovala.