Kočičí příběh

Lugunin příběh

Myšlenky mi v hlavě běhají jako splašené. Jen jedna z nich je však tak nějak logická.

Co se stalo s Toffi?

Vím, že mi hodně ublížila. Taky vím, že bych na ni už neměl ani pomyslet. Ale je to kočka, kterou znám už dlouho, a již několik let procházím kolem jejího domu. Nemůžu se na ni jen tak vykašlat. Moje svědomí mi to prostě nedovolí.

Laguna nevypadá nijak zkroušeně, spíš bych řekl, že je naprosto v klidu. S Toffi sice nemají nijak silný vztah, ale přeci jen, jsou sestřenice.

,,Tobě to nevadí?" otážu se.

Zavrtí hlavou.,,Proč by mi to mělo vadit? Je to její život, ne můj. To ona se rozhodla opustit všechno, co má. Ne já. A mě nezajímá, co dělá ona. Dřív to tak bylo, protože to byla moje malá sestřenka, která mě měla ráda. Ale teď je z ní nafoukaná potvora s hlavou plnou soutěží krásy."

,,Ale Laguno..."

,,Ne, nic neříkej. Ona prostě odešla, ani se nerozloučila, a očividně už s námi nechce nic mít. Konec. Už to nechci dál řešit."

,,Počkej," uvědomím si.,,ona odešla sama?"

,,Bože, kocoure, co tady asi celou dobu řikám? Kdyby mě za to Mia nezabila, asi bych ti omlátila hlavu o strom, aby se ti rozsvítilo!"

Její slova ignoruji, jen se protřu packou oko, a zase se svalím do trávy.

Ona je opravdu pryč.

Odešla, a nestál jsem jí ani za blbé ,,ahoj". Prostě se vytratila, nechala nás tady, a už se očividně nikdy nevrátí. Ne, že bychom ji potřebovali. Vystačíme si i bez ní. Ale chybí mi. Nemůžu popřít fakt, že mi ta bílá kočka chybí.

Samozřejmě, kdyby mi odešla Mia, bylo vy to tisíckrát horší. Ale myslím, že skoro každý zná ten pocit, když ztratí někoho, koho znal. Ani ho nemusíme mít rádi. Ale stejně nás to potom mrzí. Nevím, jak by to měli ostatní, ale já to tak rozhodně cítím.

,,Chceš ještě slyšet můj příběh, Tome?"

Zvednu hlavu, abych na starou kočku viděl.

,,Samozřejmě, že chci."

Laguna se pohodlnně usadí, a chvíli bez mrknutí oka zírá na strom za mnou. Je úplně mimo, možná někde ve svém světě, kde hledá slova k popsání svého života. Nevadí mi, že tak dlouho nemluví. Myslím, že zrovna ona si zaslouží tolik prostoru, kolik si jen přeje.

,,Je to už hodně dávno, co jsem se narodila. Nechtěj po mně, abych ti řekla, kolik je to let, protože by sis myslel, že jsem nějaká zmutovaná kočka," začne, a já se musím usmát. Její věk pro mě byl vždycky záhadou, a myslím, že se ho stejně nikdy nedozvím. Ale myslím, že to bude opravdu velké číslo.

,,Narodila jsem se sestře Toffiiny matky. Jmenovala se Lady Sica. Už tehdy byly naše majitelky poněkud zvláštní. Chtěly luxus, a i po nás požadovaly, abychom byli úžasné kočky. Toffi to nesla celkem bez problémů, já už na tom byla hůř."

Povzdychne si.

,,Naše majitelky se samozřejmě znaly, a ta moje darovala Toffiinu matku té druhé. Ta druhá si potom koupila kocoura s rodokmenem, a byla z toho Toffi. Můj táty byl z ulice. Jo, nelžu ti. Můj otec byl prostě pouliční kocour, ale moje máma se do něj šíleně zamilovala. Narodila jsem se někdy na přelomu jara a zimy. Mojí majitelce to nevadilo, a jelikož moje máma utekla s tátou někam pryč, nechala si mě. Vyrůstala jsem asi stejně jako Tofii. Ale musím říct, že jsem byla hezčí."

Její poslední věta mě rozesměje. Laguna Toffi vážně nesnáší. Nikdy by neřekla nic, co by její sestřenici zalichotilo.

,,Problém byl v tom, že Toffi tenhle život milovala, a já ho nesnášela. Bože, koho by bavilo v jednom kuse sedět, a nechávat se česat? Byla to Toffi, kdo si tenhle styl života vybral. A já byla s ní, protože jsem věděla, že mě potřebuje. Nikdy to ani jinak nebylo. Ona vždycky musela mít někoho, kdo jí bude pomáhat. A proto jsem se vzdala všech myšlenek na život na ulici, a byla jsem s ní. Myslela jsem, že se mi to jednoho dne vrátí. Že na mě bude tak hodná, jako já na ní. Že mi pomůže, až to budu potřebovat. Ale ona je moc nafoukaná na to, aby to udělala."

Teď zřejmě přijde hlavní bod příběhu. Teď mi Laguna řekne, co tak hrozného ji Toffi provedla, že se tolik nesnášejí.

,,Jednoho dne se k našemu plotu připletl kocour. A Tome, říkám ti, já jsem úžasnějšího kocoura nikdy neviděla. Byl hnědý s černými pruhy, a měl ty nejkrásnější oči na světě. Docela mi ho připomínáš, víš? On taky sedával k plotu, a čekal, až za ním přijdu. Jediný rozdíl je v tom, že já jsem ho měla ráda. Toffi tě očividně moc v lásce neměla. No, to je fuk. A jak to tak bývá, strašně jsem se do něj zamilovala. A jednou večer jsem přeskočila plot, a šla jsem s ním do lesa, kde...to máš fuk. Asi ti bude stačit, když ti řeknu, že jsem potom čekala koťata."

Laguna má děti?!

,,Když se to dozvěděla Toffi, začala strašně žárlit. Ona nikdy nepotkala nikoho, koho by milovala, a s kým by potom měla potomky. Nikdy. Možná je to její povahou, nevím. Ale když to zjistila i moje majitelka, bylo zle. Utekla jsem, a běžela za Toffi, s doměním, že mi pomůže, a nenechá mě v tom. Ale spletla jsem se. Šíleně jsem se spletla. Toffi mi nejenom nepomohla. Řekla mi věci, které může vyslovit jen opravdu zlá bystost. Ani si neumíš představit, jaké hrůzy na mě prskala. A já byla nucená odejít na ulici. Tan kocour-mimochodem, jmenoval se Zayn-zmizel. Vím, že musel odejít, kvůli věcem, které nepotřebuješ vědět. Ale já zůstala sama. A tehdy jsem nebyla schopná sehnat si potravu. Vždyť já znala jen kočičí konzervy, proboha! Byla jsem zoufalá. A tam na té ulici, jsem i přišla o svá koťata. Nedokázala jsem se o sebe postarat, tím paldem trpěli i oni. Zemřeli. Zemřeli ve mně. A tehdy jsem si slíbila, že už nikdy nebudu tak hloupá, a nebudu nikomu pomáhat, ani věřit."

Tak po tomhle je mi jasné, že Toffi hledat nejdu.

Tak jsem tady zas! :)
Snad se kapitola líbí, a omlouvám se za chyby, všechno to píšu na mobilu, a jsem už docela unavená, i když je ještě celkem brzy. ;)

Jinak, tahle kapitola je pro
@-Jakub-
Snad se ti díl líbil! :3