Kočičí příběh

Trnitý keř

Běžím po cestě směrem k lesu a svůj domov nechavám daleho za sebou. Moje nohy se s každym krokem boří do hebké trávy. Vítr si hraje s mou srstí, proplétá se mi mezi jednotlivými chloupky a tlačí se mi do zad, jako kdyby mi pomáhal v mé cestě. Ocasem odháním otravné mouchy, které mají radost z toho, že po mně můžou lézt jako po nějaké zdechlině. Listí mě následuje, kamkoliv se hnu a ani na chvíli mě neopustí. Květiny pode mnou se vlní do rytmu hudby, která je před mýma ušima dokonale utajena.

Vlastně ani nevím, kam ti zloději Toffi unesli. Kola od auta se v trávě ztratila, takže si nejsem jistý, jestli běžím správně. Přesto se nezastavuji, ale snažím se běžet rychleji, abych tam dotazil co nejdříve. Co když jí něco provedli? Co když vjí ublížili? Co když jí odvezou do jiné země a já s tím nebudu moct nic dělat?

Myšlenky mi v hlavě kolují jako splašené, zatemňují mi mozek a brání mi v jasném uvažování. Okamžiky s Toffi se zamotávají do sebe jako nějací hadi. A když na ni myslím, vybavují se mi vzpomínky.

Sedím před plotem domu, ve kterém Toffi bydlí a s nedočkavým výrazem ve tváři čekám, až vyjde z prosklených dveří, které vedou na terasu a usadí se naproti mně.
Po chvilce je tady, její srst září jako tisíce drahokamů. Vypadá jako princezna. Chybí jí jen korunka vykládaná diamanty. Ale ona jí stejně nepotřebuje. Mohla by se posadit na trůn už teď.
Toffi si sedne neproti mně a ocas si obtočí okolo těla. Zírám na ni, neschopný promluvit. Je tak krásná. Můžu na ní oči nechat.
,,Ahoj,"vysoukám ze sebe, když nic neříká.
Usměje se, a mrkne. Při tom pohledu se mi skoro zastaví srdce.
,,Ahoj Tome," zašvitoří a zamrká svými dlouhými řasami.
Oba dva mlčíme. Nikdo z nás neví, co říct. Tedy, já vím, ale bojím se. Kdyby mě slyšela, asi by mi vyškrábala oči.
Toffi se zavrtí, aby našla pohodlnější pozici a zavrtá do mě pohled, který s naprostým klidem snáším. Nadechne se, aby mi něco řekla, ale ještě než stačí vyslovit první slovo si ji zavolá její panička.
,,Toffi!"zavolá ta strašná ženská přes celou zahradu.
Toffi se otočí za tím zvukem a potichu zamňouká. Potom se otočí na mě.
,,Tak někdy jindy,"zašeptá a rychle odběhne.

Vrátím se zpět do současnosti. Ta vzpomínka mi všechno vysvětlila. Teď si uvědomuji, co mi Toffi chtěla říct.
Řekla mi to před tím, než ji ukradli.

Nade mnou prolétne straka a v zobáku má stříbrný prstýnek. Sleduji ji, dokud nezaletí do svého hnízda.

Proplétám se mez jednotlivými stromy v lese, přeskakuji popadané větve a obíhám liščí díry. Jsem stále víc ve středu té změti stromů a absolutně nevím, kde jsem. Stromy jsou tu úplně stejné. Jako mravenci. U těch taky nepoznám, který je který.

Zastavím se a popadám dech. Asi jsem to s tou rychlostí trochu přehnal.

,,Hej,"ozve se za mnou.

Polekaně se otočím. Přede mnou stojí kočka, které musí být tak sto let. Její srst je šedivá, skoro bílá. Oči má sytě černé, jako noc.

,,Kdo jsi?"zeptám se opatrně. Nechci vyvolat problémy a potom ještě utíkat. I když si myslím, že tady bych ani nemusel běžet.

,,Jsem Laguna, Toffiina sestřenice,"odpoví.

Překvapeně zamrkám. Toffi má sestřenici?

Laguna se zasměje. Podrbe se za uchem, až z ní odpadne špína. Páni, ta se asi hodně dlouho nekoupala.

,,Toffi odvezli zloději koček. Viděla jsem, jak okolo lesa projíždí jejich auto. Kvůli nim už zmizelo tolik koček a kocourů, že bych je ani nespočítala,"vysvětlí a podívá se směrem, kterým jsem přišel.