Kočičí příběh

Hvězdy

Tom

Rána jako z děla. Pak další. A znovu. Někde v dálce vysvitne ostré, bodavé světlo. Pouliční lampy skomíravě poblikávají, děsí mě i ostatní obyvatele ušpiněné Zelené ulice.

Mezi vysokými domy se mihne záhadný stín, doprovázen zapraskáním seskočí z úzkého parapetu a ladně přistane na krví potříštěné vozovce. Ani se nemusím dívat, kdo mi přišel dělat společnost, její identitu poznám ve chvíli, kdy skloní ušlechtilou hlavu, přičichne k asfaltu a cukne sebou, když podle pachu pozná lásku svého života.

Netrhnu sebou, když mě na krku zastudí její dech. Dokonce ani nepozdravím, jako to mívám ve zvyku.

,,Jsou tady, Tome."

Otočím se, abych své kamarádce a ochránkyni mohl pohlédnout do temných očí. Povzdechnu si. Mé vyhublé, mrazem pomlácené tělo se jako na povel sevře strachy.

,,Kolik?" otáži se prostě, víc ze sebe dostat nemůžu. Hlasivky mi vypoví službu.

,,Minimálně sto. Smečky se spojují dohromady, hledají se po všech vesnicích a městech."

,,Zabijí nás," poznamenám úsečně, i když jsem se smrti nikdy příliš nebál.

Sněhově bílá kočka zavrtí hlavou a já ucítím, jak mě probodávají její onyxové oči.,,Slíbil jsi, že to nedopustíš. Celé město na tebe spoléhá, Tome."

Zatlačím přicházející slzy a zmučeně skloním hlavu. Jak jí vysvětlit, že jsem celou dobu lhal sám sobě? Zelenou ulici nikdo zachránit nemůže.

,,Kde je Warrior?" zeptám se na svého nejlepšího přítele, na jehož krvi právě stojíme. Její pach se line ulicí, dráždí nám čichové buňky a nutí nás přemýšlet nad smrtí. Ale já nechci myslet na smrt. Dnes ještě ne. Copak nejsem moc mladý na to, abych zemřel, zvlášť ještě vinou obyčejného strachu a hladovou smečkou krvežíznivých psů?

,,Viděla jsem ho naposledy dnes ráno," zamračí se stará kočka a nepřirozeně nahrbí hřbet, ,,ale myslím, že je v pořádku. Kdyby nebyl, dostali bychom zprávu."

Má pravdu. Kdyby byl Warrior zraněn, nebo by nedej bože zemřel, vyšlou válečníci někoho, kdo nám tu zprávu oznámí. Warrior je jedním ze základních článků našeho vojska. Je důležitý nejen pro mě, ale i pro zbytek Zelené ulice. Milujeme ho.

Zhluboka se nadechnu, abych si dodal odvahu. Vím, že už nesmím couvnout. Není kam. Blíží se válka, moje největší noční můra mi šlape na ocas. A já slíbil, že budu bojovat do posledního dechu.

Laguna pohlédne na potemnělou oblohu a oči mi zasvítí odhodláním. Pak se ďábelsky usměje a vystrčí drápy, až na asfaltu ošklivě zaskřípou.

,,Pojď," vyzve mě polohlasem a bez čekání na odpověď zmizí ve tmě.

Já, zaskočený jejím náhlým úprkem, seberu poslední zbytek sil, napnu kostnaté nohy a rozběhnu se za ní.

Laguna se žene městem, přeskakuje popelnice, podlézá ploty. Její nádherné tělo září ve svitu měsíce, oči se blyští jako diamanty. Nevypadá jako někdo, komu hrozí zkáza. Ne, ona je plná života, šťastná, bezstarostná a naprosto uvolněná.

Doženu ji až po několika minutách, utahaný jako po celodenním lovu. Švihnu ocasem, už chci pronést nějakou uštěpačnou poznámku, ale zarazí mě, když jedním mocným skokem přistane na parapetu ve třetím patře dlouho neobydleného domu.

Pustím se za ní, zmatený a nejistý, ale vím, že dělám správnou věc. Už tolikrát mi zachránila život – čeho bych se měl tedy bát?

Vyskáčeme až na střechu, kde se klidně posadíme vedle sebe, ignorujíc, že kousek od nás možná zuří bitva.

,,Před několika lety jsem potkala kočku,"  začne Laguna, ,,která mi vysvětlila význam hvězd. Už si nepamatuji, jak se jmenovala, vím jen, že pár dní po tom, co mi tohle tajemství předala, zemřela pod rukama svého majitele. Vůbec jsme se neznali, ale nikdy na ní nezapomenu, Tome, protože díky ní nikdy neztrácím naději v to, v co věřím. Chceš to slyšet?"

Pouze přikývnu, mluvit v téhle situaci mi nepřijde vhodné.

Laguna nejprve pohlédne na černou oblohu posetou zlatě zářícími diamanty. Následuji jejího příkladu a chvíli tak setrvám, nehybný jako socha. Zírám na to kouzlo nad námi, uvědomujíc si, že mám neskutečné štěstí, protože žiji na tak nádherném místě. Všichni ho máme a je strašně smutné pozorovat, kolik z nás si toho všeho neváží. Po tom všem, co jsem si prožil, považuji za zázrak, když ráno vstanu a ulovím dvě myši.

,,Každý z nás představuje jednu hvězdu, Tome," promluví má sněhová přítelkyně, a já mám co dělat, abych nespadl ze střechy, jak mě její hlas vyleká. Vážně by mě neměla tolik děsit, nebo se nedožiji ani té války.,,Když zemřeme, promění se naše duše v jednu z nich a odejde nahoru k ostatním. Tam svítí a dává pozor na ty ostatní, kteří zůstali tady dole. Každá hvězda si vybírá jednoho smrtelníka, kterého chrání po zbytek jeho života. Jsou na sebe napojení, sdílí spolu bolest i radost. Proto, když my tady dole něco vzdáme, je to signál pro naši hvězdu, a ta jako na povel zhasne."

Její slova mi zní v hlavě ještě dlouho po tom, co je vysloví. Přemítám o nich, snažím se najít něco, co bych jí vytkl, s čím bych nesouhlasil, ale nic nenacházím. Asi na tom skutečně něco bude.

Podívá se na mě, v očích tu starou bolest a zoufalství.,,Když to vzdáme, Tome, zhasneme společně s naší hvězdou, která nás celý život chrání. Když přestaneme bojovat, nikdy se neproměníme v hvězdu, nikdy nebudeme moci splatit dluh a chránit někoho dalšího. Zůstaneme pohřbeni hluboko pod zemí, naše duše nikdy neopustí tělo a shnije tam společně s námi."

Chci něco říct, přesvědčit ji o tom, že se vzdávat nehodlám, protože jsem slíbil, že pro Zelenou ulici klidně zemřu. Než ale stačím vyslovit větu, ujme se slova znovu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než mlčet a sledovat, jak se pomalu, ale jistě hroutí.

,,Samozřejmě, když se na svou hvězdu vykašle jeden z nás, nic se nestane, protože na nebi září ještě miliardy hvězd. Ale co se stane, až jednoho dne zemřeme všichni, a naše duši uvadnou společně s těly? Co potom? Kdo bude svítit těm, kteří to tolik potřebují? Já nechci tmu, Tome. Nechci. Musíme bojovat, musíme se rvát a nikdy se nevzdat, protože když to uděláme, uhasíme nejen nebe, ale i všechny, kteří tady budou po nás, protože nebudou mít nikoho, kdo na ně bude dávat pozor."

,,V tom případě bychom si měli pohnout, než se doopravdy setmí, ne?"

Poslední aktualizace proběhla 24.8., a chvílemi jsem si opravdu myslela, že už nikdy žádná nebude. Nevím, jestli jsem měla blok, nebo mi prostě nešlo psát, protože střední byla na začátku peklo, ale slibuju, že Kočičí příběh dopíšu i opravím - doufám, že alespoň do konce škloního roku.

Děkuju za všechno!
S.