Kočičí příběh

Město? Vážně?

Keřem jdeme několik hodin. Mia pořád krvácí, ale nestěžuje si. Statečně jde dál a ani necekne.

K večeru dorazíme na konec Keře. Slunce už dávno zalezlo za kopce. Hvězdy ještě vidět nejsou, ale je šero. Brzy bude tma. Musím se k Toffi dostat co nejdříve, už se chci vrátit domů. Jsem pryč jen pár dní, a už mi to tam chybí.

Vymotáme se z posledních větví. A objevíme se ve...vesnici? Cože? Tohle je město? Vážně?

Mia se na mě koukne a zasměje se.,,Co sis myslel? Čekals, že bude ta tvoje kamarádka v nějakym sídle a budou se tam o ní starat?"

Samozřejmě, že jsem nečekal luxus, jako má Toffi doma, ale něco takového taky ne. Toffi se tady zblázní.

,,Kde to je?" zeptám se místo odpovědi.

Mia se zašklebí.,,Na druhé straně vesnice. Ale nemysli si, že vysvobodíme jen tu tvou krasotinku a utečeme. Zachráníme všechny a utečeme společně," varuje.

Přikývnu a rozejdu se na druhou stranu vesnice. Mia se zasměje a následuje mě. Párkrát mě navede jiným směrem, aby nás neviděli místní kočky. Prý nemají rádi cizince.

,,Mio, kdy už tam budeme?" zakňourám už asi po desáté. Procházíme se vesnicí už skoro hodinu a moje nohy začínají trpět pod každým krokem.

,,Ježiši, jsi horší, než kotě. Ty chceš zachránit kočku z útulku? Jsem zvědavá, jak ro provedeš," probodne mě pohledem.

Nevím, co s ní je. Je nějaká podrážděná. Myslel jsem, že jí nevadí když jde se mnou. Ale děje se něco, co ji trápí, a já nevím, co to je.

,,Co je s tebou?"
Bože, lepší otázka mě napadnout nemohla?!

,,Nic, co by bylo?" odsekne Mia.
Vidím, jak silně kulhá na zadní nohu. Muselo se jí to stát v Keři.

,,Jen tak, chováš se...jinak."

,,Nic mi není," ujistí mě a jde dál, bez jediného pohledu na mě.

,,Hm, jasně," řeknu, a stoupnu si před ní. Skoro do mě narazí. Zavrávorá a došlápne na zraněnou nohu. Zašklebí se bolestí a zamňouká. Chňapne po mně a zavrčí, když se netrefí.
Sehnu se, abych se na její nohu podíval. Do rány se jí dostala infekce. Chlupy okolo má vytrhané a kůži celou od krve. Musí ji to strašně bolet. Už vím, proč je tak nerudná.

,,Bolí to?" zašeptám potichu.

,,Ne," odhalí Mia špičáky v úsměvu.

,,Jo, jasně," obrátím oči v sloup.

,,Ne, vážně mě to nebolí," ujistí mě.

,,Tak proč jsi na mě tak naštvaná?" chci vědět a odstoupím, aby mohla projít.

,,Na tebe? Vůbec ne."

,,A na koho asi?"

,,Na nikoho. Štve mě, že jsem tam nechala ostatní. Utekla jsem a moji přátelé tak zůstali. Ty nevíš, jak sama teď jsem. Ti zloději mě ukradli před rokem. Za tu dobu jsem si tam našla tolik přátel, že je snad ani nedokážu spočítat. Mohla jsme utéct spolu. Ale já je tam nechala. Prostě se naskytla příležitost a já jí využila. Ale ani jednou jsem nepomyslela na ostatní. Byla jsem sobec a teď toho lituju. Kdybys viděl ty koťata, která jsou tam zavřená. Kdybys jen slyšel jak naříkají a volají svou matku. Kdybys tam byl a nechal je tam, veděl bys, jak se teď cítím. Jsem úplně sama. Nikoho nemám. Moji rodiče se mě zřekli, když jsem byla ještě malá. Celý život jsem na ulici. Když mě unesli, byli ty kočky a kocouři mojí jedinou rodinou. Byli jako moji bratři a sestry. Ale teď jsem je zradila. Jak se jim můžu podívat do očí? Budou mě nenávidět."
Mie se lesknou oči. Nemůžu si pomoct a obejmu jí. Normálně bych to asi neudělal, ale Mia pro mě začíná být něčím důležitá a nechci, aby se jí něco stalo, nebo se nadále trápila.

Mia se chvíli brání, ale potom se ke mně přitiskne a zaboří mi obličej do hrudníku. Z očí jí vytrysknou slzy. Položím si čumák do její hebké srsti na hlavě. Snažím se jí uklidnit, ale mic mi to nejde. Stojíme uprostřed vesnice a objímáme jeden druhého. Vítr nám češe srsti. Všude je klid, jako bychom na světě existovali jen my dva.

A najednou to ticho prořízne hlasité, naříkající mňoukání.