Kočičí příběh

Moje

Tom

,,Mluvila jsi s Rockym?" zeptám se Laguny jedno slunečné odpoledne, kdy společně stojíme v klidnějším proudu řeky, zíráme do blyštivé hladiny a chladíme si unavené nohy. Ranní lov nás vyčerpal, slunce pálí jako šílené a vítr se zdržuje jen v korunách stromů. Letošní léto je horké, ale alespoň máme dost potravy.

Má bílá patronka přikývne a ponoří hlavu do vody. Když se opět narovná, oči jí nejiskří jako obvykle, jsou temné a smutné, až mi přijde, že se jí zhroutil celý svět. Na druhou stranu, Laguně její city nikdy nebyly lhostejné. Vždycky všechno prožívala.

,,Mluvila. A myslím, že na to, jaké nám hrozí nebezpečí, to vy mladí berete příliš na lehkou váhu. Neumíš si ani představit, co zástup krvelačných psů dokáže."

,,Tak ty mu to taky věříš? Vážně ti přijde, že to, co říká, je pravda? Vždyť tady kočky žijí už tolik let a nikdy se nám nic podobného nedělo. Tak proč zrovna teď?"

Laguna se nevesele zasměje.,,Časy se mění. Do teď jsme možná žili nerušeně a v rámci možností spokojeně, ale psi nás nenáviděli vždycky. Pamatuji doby, kdy se kocouři báli vylézt na ulici, aby se ke svým družkám a koťatům ještě někdy vrátili. Zahrávat si se psy není legrace, zvláště pokud nevíš, co doopravdy dokáží."

Povzdechnu si, protože mi naše situace opravdu nepřijde tak děsivá. Vím, že by mi Rocky nelhal, Laguna už vůbec ne, ale i oni se mohou plést, nebo ne?

,,Tak co navrhuješ?" Opravdu to dělám? Vážně se postavím za jejich názor a budu mňoukat ve stejném rytmu? Popravdě, asi budu muset, protože mi nic jiného nezbývá, ale stejně je mi to trochu proti srsti. Nějak tomu všemu nemůžu přijít na kloub.

,,Nejdřív se přestaň navážet do Rockyho a vyslechni ho. Potom svoláme Zelenou ulici k poradě a společně se domluvíme, co uděláme dál. Pochybuji, že někdo uteče, na to jsou všichni až moc hrdí. I já sama si neumím představit život někde jinde."

Pousměji se.,,Zelená ulice přiroste k srdci každému."

,,Právě proto ji musíme chránit."

Chvíli mlčíme, užíváme si přítomnost toho druhého a přemýšlíme nad životem. Já však z hlavy nemůžu vyhnat jednu neposednou myšlenku, která mě k smrti děsí.

Bude válka?

Warrior

Můj nejbližší přítel sedí na střeše jednoho honosného domu, ocas obmotaný kolem uhlově černého těla, a zelenýma očima provrtává město pod sebou, jako kdyby tohle byla jeho poslední noc. Plížím se za ním, tiše, téměř neslyšně, abych nenarušil jeho snění, hlavu přitisknutou k hrudníku. Když skočím na jeden z parapetů, ušklíbnu se nad jeho skomíravým zapraskáním a zatajím dech. Tom mě rozhodně slyší, má nejlepší sluch z okolí, ale mou přítomnost nijak nekomentuje.

Zamračím se, a co nejrychleji vyskáču za ním. Udělá mi místo, čímž naznačí, že o mou návštěvu stojí, ale ani se na mě nepodívá.

Povzdechnu si a položím mu ocas na hřbet. Cukne sebou, můj projev přízně asi nečekal, a po tváři mu přeběhne lehký úsměv. Konečně.

,,Co se stalo?"

Na mou otázku má hned několik odpovědí, ale zřejmě neví, jakou vyslovit jako první. Možná proto jen párkrát zamrká, aby zahnal přicházející slzy.

,,Říkala ti Laguna o tom všem?"

Povzdechnu si. Samozřejmě, že říkala. A pověděla mi toho možná mnohem víc než jemu, ale tím se teď nesmím zabývat, protože bych mu přidělal ještě větší starosti.