Kočičí příběh

Výčitky

Pohled třetí osoby

Zatímco černý kocour balancoval mezi životem a smrtí, stála stará bílá kočka na vrcholku útesu a hleděla na hladinu velkého jezera. Do hrudi se jí opíral vítr a čechral jí její už téměř vypadanou srst. Oči měla smutné a plné bolesti, jako kdyby jí někdo zarýval nůž do srdce. Ocas jí zplihle vysel mezi zadníma nohama a ona se ho ani nenamáhala zvednout. Nohy jí bolely jen o trochu méně, než zlomené srdce.

Její život se pomalu, ale jistě chýlil ke konci. Cítila to. Den ode dne slábla, jiskra v očích zhasínala. Dokonce ani její milovaný společník nemohl zabránit nevyhnutelnému. Zemře. A zemře brzy.

Laguna si povzdechla a silou zatlačila tvořící se slzy zpět do slzných kanálků. Byly tady každý den, doprovázely jí posledními dny jejího podivného života. Nesnažila se s nimi smířit, právě naopak, bojovala s nimi a doufala, že všechno bude lepší.

Nebylo.

Důvod jejího trápení nebyla krutá zima, nedostatek jídla nebo dny promarněné přemýšlením nad minulostí. Ne, příčina jejího žalu byl mladý, uhlově černý kocour se zářivě zelenýma očima, který ji chyběl víc, než si sama uvědomovala. Právě jeho potřebovala k tomu, aby přežila. Ale věděla, že musí pykat za svou chybu, stejně jako zrzavý kocour, který ji od toho osudného dne stál po boku. Oba se provinili, oba provedli něco, co se neodpouští. Lhali, ubližovali, utekli. Byli slabí a věděli to, ale nedokázali se svému strachu a pocitu bezmoci postavit.

Zrzavý kocour se sněhově bílou hrudí pozoroval svou vyvolenou ze stínu vysokého smrku. Koukal na ní už několik hodin. Byla mu zima a měl hlad, ale stejně tam stál, z očí mu tekly slzy a máčely mu jeho nadýchanou srst. Miloval ji. Tak strašně ji miloval. Ale ubližoval jí. Už jen tím, že ji přinutil s ním odejít od všeho, co znala. Zbavil ji rodiny, přátel i toho malého štěstí, které měla. Teď už nemá nic, kromě něj. Avšak, je to to, co si Laguna přeje?

Warrior na moment zavřel oči a v duchu si přehrál všechny události jeho života. Nadělal spoustu chyb a věděl, že většinu z nich už mu nikdo neodpustí.

Couvl o krok dozadu, aby se ujistil, že nenadělá moc velký luk, a když věděl, že si Laguna ničeho nevšimne, napnul svaly a zmizel v lesním porostu.

A Laguna tam stála dál. Nevěděla, že ji její přítel celou dobu pozoroval.

,,Kéž bys tu byl," posteskla si. Věděla, že její slova nikdo neuslyší, ale tak nějak doufala, že je vítr zanese ke kocourovi, bez kterého nemohla žít. Výčitky svědomí ji trápily už dlouho, ale byla moc ustrašená na to, aby se vydala na místo, které nazývala domovem a omluvila se.

,,Mám tě ráda, Tome. Na to nikdy nezapomeň."

A potom se otočila a vydala se stejnou cestou, jako její zrzavý druh.

K útesu už se nikdy nevrátila.

Connie

Ležím na odrbané dece vedle Toma a dívám se, jak trhaně a sípavě oddechuje. Jeho rána stále krvácí, a přestože na ní má položenou deku, teče krev všude a barví jeho krásnou srst na temně rudou.

Moc bych mu chtěla pomoct. Opravdu ano. Zachránil mě před vězením v podobě lidského domu a naučil mě žít na ulici. Vzal si mě a mou sestru k sobě i přes to, že tam moc nenávidí mou matku.

Kde ta asi vězí?

Od té doby, co nás tady nechala, jsem o ní neslyšela. Dokonce ani Tom se o ní už nezmiňuje. Opravdu odešla navždycky? Už jí nikdy neuvidím?