Kočičí příběh

Srdce

Třicátá kapitola je tady! Páni... Letí to. Když jsem napsala první kapitolu, vůbec mě nenapadlo, že se dostanu až na třicet...

Tom

,,Tobě přeskočilo!" vyjeknu a vzápětí se moje tělo sevře v bolestivé křeči. V očích mě zaštípou slzy.

Laguna se zatváří tak vážně, jako ještě nikdy.,,Myslíš? Tak mi pověz, Tome, jak jinak to chceš udělat? Vím, je to strašné a já sama jsem z toho zhnusená, ale jinou možnost nemáme. Buď na to přistoupíš, nebo zemřeš. Vyber si."

Měl bych jí nadávat za to, jak je krutá. Měl bych jí vmést do tváře, co si myslím o jejích slovech a bláznivých nápadech. Ale neudělám ani jedno. Proč? Protože se vrátila, chce mi zachránit život, a protože má pravdu. Ostatně, ona má pravdu vždycky.

,,Tohle ti nevyjde, Laguno. Nikdy to nezvládneme," zavrtí hlavou Mosey a povzdechne si.

Laguna ho probodne tvrdým, spalujícím pohledem.,,Tak mi řekni svůj plán, Mosey. Máš nějaký? A svojí odpověď si dobře rozmysli. Lhát mně je totiž ztráta času."

,,Plán nemám," zavrtí hlavou.,,Ale argumenty k tomu tvému ano."

,,Tak spusť," vybídne ho.,,Ale pospěš si, ať můžeme Tomovi co nejrychleji pomoct."

Mosey se zhluboka nadechne.

,,Zaprvé, nikdo s tím nebude souhlasit."

,,Nepotřebujeme ničí pomoc," odfrkne si Laguna.,,Tohle zvládnu klidně sama."

,,Nemáme ho tam jak dopravit."

Laguna protočí očima.,,Myslíš si, že ho neunesu, nebo co? Vždyť se na něj podívej. Je kost a kůže."

,,Oni si ho k sobě nevezmou."

,,Vyhlídla jsem si dobrou oběť, neboj se."

,,Má vůbec cenu se s tebou přít?" švihne Mosey poraženě ocasem.

,,Ne," usměje se Laguna samolibě a vrkne se na čištění jednoho ze svých ostrých drápů.

,,S Lagunou se nemá cenu hádat," pousměji se slabě a ušklíbnu se, když mnou projede další vlna bolesti.

,,Díky, Tome," zakření se Laguna a spokojeně zastříhá ušima.

,,No tak jo," vzdá svoje snažení Mosey.,,Kdy začneme?"

,,Hned teď."

Povzdechnu si. Do čeho jsme se to zase namočili?

***

Zabalený ve staré kostkované dece, s nohama přitisknutýma k bokům a ocasem obmotaným kolem těla bez dechu zírám do potemnělé Zelené ulice a srdce se mi tetelí radostí. Jak je to dlouho, co jsem ji naposledy viděl? Už si to ani nepamatuji.

Je pořád stejná. V oknech už se svítí, lidé nemají tak dobrý zrak, jako my. Sem tam se někde pohne záclona. Psi už jsou zalezlí ve svých boudách a domácí kočky místo zírání na ulici leží v křeslech společně se svými páníčky. Všude je ticho. Dokonce ani poblíž jedoucí auta nejsou příliš slyšet.

Vzduch je cítit napětím. Adrenalin mi divoce proudí v žilách a srdce cítím až v krku. Uši mám našpicované, zaznamenávají kdejaké šustnutí. I když mé tělo ještě stále svazuje bolest, nemůžu si pomoci a vzrušením se celý třesu.

,,Připravený?" otáže se Laguna a chytne jeden konec deky do tlamy.

,,Ani trochu," přiznám.,,Ale jdeme na to."