Kočičí příběh

Žháři

Warrior

Dívám se na mizející kočičí siluetu a hrdlo se mi díky rostoucímu zmatení, strachu a vzteku stahuje.

Podívám se na svou životní lásku, která s naprostým klidem promlouvá k plačící Connie.

,,Proč je takový?" pláče kotě, hlasitě, trhavě.

Laguna mě propálí zmučeným pohledem, žádá o pomoc, já však stojím jako přimrazený, neschopný jediného slova.

Minulost nás dohnala. Znovu.

,,Myslel jsem, že se uklidní, až ji spatří," poznamená vedle mě Mosey a já sebou překvapeně trhnu, na moment vyvedený z míry.

,,Nevíš, co se tenkrát stalo," odseknu, připraven svého bratra a přítele bránit. Naježím zrzavý kožich, bílá náprsenka se divoce zvedá v rytmu mého zběsilého dechu.

,,Ty snad ano?"

Povzdechnu si. Ten okamžik mi tančí před očima jako několik rozmazaných barevných čar. Červená převládá. Do vzpomínek se vkrade výkřik. Trhnu sebou, zahalen hrůzou a bolestí. Slyším jeho prosby, jeho bojové výkřiky i nadávky. Cítím tu rostoucí nenávist.

,,Byl jsem tam. To kvůli mně ty prašivé bestie tolik nenávidí."

,,Měli byste si promluvit," navrhne zachmuřeně, ale také opatrně, snad aby mě nerozčílil. Ale mně už nemůže ublížit vůbec nic. Jsem zlomený ještě víc než uhlově černý kocour skrývající to hrůzné tajemství. Jak dlouho nás ještě bude pronásledovat?

,,Nechce s nikým mluvit." Vím to, je uzavřený a tvrdý jako skála. Prochází svou noční můrou, znovu prožívá to peklo.  Utíká někam daleko, tam, kde najde svůj vnitřní klid.

,,Jste jako bratři, vyslechne tě." Zajímavé, kolik toho Mosey o Tomovi neví. Jako kdyby spolu už tolik let nežili.

,,Neposlechne nikoho. Nech ho, Mosey, potřebuje být sám."

,,Dobře," souhlasí, ale jistý si není, ,,ale až se setmí, přiveď ho zpět. Musíme držet spolu, dokud nepřijde jaro."

Přikývnu, abych ho uchlácholil, ale sám moc dobře vím, že Toma hledat nepůjdu. Až bude chtít, vrátí se sám. Do té doby ho nikdo nesmí rušit.

Connie stále pláče, Laguna se už ani nesnaží ji uchlácholit. Je mi jí líto, takový návrat domů nikomu nepřeji, ale Tomovi ublížila strašným způsobem. Nevědomky otevřela staré nezahojené rány. A Tom teď bude nehorázně trpět.

,,Běž spát, Connie," poradím jí co nejjemněji, přestože se mi do hlasu vkrádá chlad.

,,Kde je?" zapřede potichu, plačtivě. Psí pach z ní táhne na několik metrů. Musím nakrčit čumák.

,,Rozdýchává se," zamumlám. Nelžu, jen zatajuji pravdu. Musím Toma udržet v bezpečí.

,,Nenávidí mě?"

,,Právě teď nenávidí nás všechny, protože tady s tebou stojíme. Dej mu čas. Vrátí se."

Skloní hlavu, pláče a prosí všechny bohy o odpuštění. Já však vím, že jí nikdo nepomůže. Tam nahoře nesedí nikdo, kdo by nám zachraňoval životy. Kdyby tam někdo byl, nedopustil by všechnu tu bolest a ztráty.

Connie odchází, hlavu na hrudi, ocas táhne po špinavé, studené zemi. Dlouho se za ní dívám, na srdci milion otázek, v očích touhu po pochopení. Bohužel, ani já nedokážu skrýt tu obrovskou bolest prožírající se až do morku kostí. Vzpomínky přebírají vládu nad mou pomatenou hlavou, minulost mi běží před očima jako jeden z přihlouplých lidských filmů.