Kočičí příběh

City

Rocky

Říct, že na tu malou, ušmudlanou kočku s velikýma očima nejsem hrdej, by byla zatraceně velká lež. Jsem na ní pyšnější než sám na sebe, a to už je co říct, protože moje sebevědomí nezná normální hranice. Narůstá s každou další minutou, kdy jdu vedle ní, chechtám se jejímu otci za to, jak je neskutečně hloupej a pozoruju její vyčuhující žebra. Je dost malá, hubená a tichá. Jiný koťata v jejím věku nezavřou pusu, ona dokáže být zticha celý den. Není to normální, hlavně u koček ne, ale už si začínám zvykat na to, že ona není jako ostatní. One je lepší.

,,Jsi si jistá, že to chceš udělat?" zeptám se ještě jednou, přestože se jí ptám už několik hodin v kuse. Vracet se nemá cenu, jsme už moc daleko. Jenom mě podivně hlodá pocit, že mě její rodina, jak jim sama říká, nepřijme. Jsem pes, vždycky budu. Můžu se chovat sebelíp, napodobovat jejich zvyky a to všechno, ale nikdy nebudu kočka. Popravdě, měnit se ani nechci. Já jsem svůj, jsem pes a mám svou hrdost. A že se kamarádím s kočkou? A vadí to? Sedli jsme si, máme se rádi a respektujeme se. Znám ji krátce, ale vím, že je super a má svojí hlavu.

Connie otráveně otočí hlavu mým směrem a já se zašklebím. Baví mě jí provokovat, i když teď na vtipy není dobrá chvíle. Měli bychom se rozčilovat, ne mlčet a vracet se domů.

,,Mám tě ráda, ale někdy kladeš vážně stupidní otázky."

Zakroutím hlavou, ale uculím se. Ta kočka je prostě skvělá.

,,Nemyslim si, že je stupidní. Právě ses rozloučila se svým otcem a vracíš se domů, bez Laguny. Neměla bys být tak klidná. A mimochodem, taky tě mám rád."

Po tváři jí přelétne úsměv, ale hned se zase zamračí, protože usilovně přemýšlí. Zřejmě se rozhoduje, jakou formou mi má sdělit svoje uvážení, protože, a to musím přiznat i já, není kočky, která by argumentovala líp. Vážně ne. Ta její Laguna možná odsekne každýmu, ale Connie má v řeči něco, co se nedá přeslechnout.

,,On můj otec nikdy nebyl, Rocky," prohlásí nakonec zachmuřeně. Poznám, že jí něco trápí, ale do řeči jí neskáču, protože to může teoreticky jenom ona.

Zakroutím očima.,,Samozřejmě, že byl. A i když tě to nepotěší, pořád tvůj otec je. Tvoje matka tě porodila, a sama od sebe by to asi nedokázala, Connie. Promiň."

Connie se zachechtá, ale zavrtí hlavou a švihne ocasem. Vážně nechápu, proč musej mít kočky tak dlouhý ocasy. Copak jim to nepřekáží v chůzi?

,,Nebudu se s tebou hádat o tom, kdo mě porodil, protože máš vlastně pravdu. Ale já to myslim jinak, Rocky. Víš, když jsme se s Bonnie narodili, nebyl u nás. Viděli jsme ho jenom jednou, těsně před odchodem do Zelené ulice. Rozloučil se s námi, ale neudělal nic, čím by matce v odchodu zabránil. Prostě nás nechal jít. A i když bych si to moc přála, vím, že ke mně žádnou lásku necítí, protože jsem mu vlastně volná. Jo, na Bonnie se zeptal, ale co bylo pak? Nic. Hele, já nebudu navazovat vztahy s někým, kdo mě vlastně ani nezná a nemá rád."

,,Neřekl, že tě nemá rád," zamračím se.

,,Ale neřekl ani, že ke mně něco cítí."

,,Zase pravda, Connie."

,,Já mám pravdu vždycky. Nesnaž se mi tvrdit opak."

,,Jo, ještě mi pověz jednu z těch lidskejch pohádek, kde všechno skončí dobře."

,,Ale lidé jsou divní, Rocky."

,,Možná jenom o trochu víc, než ty, Connie."

,,To odvoláš."