Kočičí příběh

Všechno zlé je pro něco dobré

Warrior

Je to už tak dlouho, co mě Laguna opustila. Za tu dobu, co je pryč, jsem konečně přišel na to, co je to láska.

Láska je bezcitná potvora, která nás, kočky, oslabuje a nutí je dělat věci, které by za jiných okolností neudělaly. Bere nám naši přirozenost, je krutá a nelítostná. Láska zatemňuje mysl a mate naše pocity. Je všude, v hlavě, chlupech, v uších, a nedá nám chvíli pokoj. Myslíme si, že jsme šťastní, ale ve skutečnosti máme jen zamotané myšlenky.

I já cítil lásku. Opravdu. Lagunu jsem miloval víc, než svou matku, protože ta je důvodem, proč jsem skončil na ulici. K Laguně jsem vzhlížel jako ke své bohyni, byla mou oporou, když jsem o všechno přišel.

Ale pak odešla. Vybrala si Toma, mého nejlepšího přítele, protože bez něj mi umírala před očima.

Nechal jsem ji jít, protože mi bylo jasné, že by odešla, i kdybych ji nutil zůstat. Vždycky měla svou hlavu, nedala si poradit. Její tvrdohlavost a umíněnost mě někdy vytáčely, ale zároveň to byly věci, které jsem na ní nejvíc miloval.

Ale až teď, když je pryč, konečně chápu, co všechno pro mě znamenala.

Vím, že mi ublížila. Měl bych jí za to nenávidět. Měl bych, a popravdě, v jednu chvíli jsem ji opravdu proklínal.

A právě po tomhle všem mi došlo, co je to láska.

Neříkám, že je jen špatná. Ne, to vůbec. Být zamilovaný je krásný pocit. Všude létají motýli, obloha je bez mraků. Lagunu jsem vnímal jako to nejcennější, co se mi dostalo pod packy.

Lagunu miluju i přes to, že už se nejspíš nikdy neuvidíme, a že na mě pravděpodobně jednou zapomene, najde si krásného kocoura v Zelené ulici a společně prožijí dalších pár let bezstarostného života. Přál bych jí to, opravu moc. Na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že je s někým jiným, než se mnou. Jen pomyšlení a to mě zalije žárlivostí tak silnou, že nenávidím sám sebe.

Právě sedím na útesu daleko od Zelené ulice, sám, jen se zasněženým hřbetem a krvavým čumákem.

Můj život je v troskách. Od té doby, co jsem sám, nedokážu ulovit ani malou, prašivou myš. Je to jen pár hodin, co se mi povedlo nešikovně šlápnout a spadnout z parapetu. Cestou jsem shodil květináč, který mi pořezal čumák, a aby toho nebylo málo, ještě jsem si narazil bok o tu tvrdou zem. Ani dopadnout na nohy se mi nepovedlo.

Chybí mi. Strašně moc mi chybí. Nemůžu ani reálně uvažovat, protože jí mám plnou hlavu. Je všude. Vidím ji, jak stojí tady, na okraji útesu, a pláče. Slyším její zvonivý smích. Vidím její bezchybnou, sněhové bílou srst. Pamatuji si na její hřejivý dotyk.

Nemůžu být bez ní. Prostě to nejde. Musím ji mít u sebe, protože bez ní nemám pro co žít.

Pohlédnu do jezera pod sebou a zamyslím se. Má cenu se ještě vracet? Bude mě chtít vidět? Na druhou stranu, proč by nechtěla? Odešla se mnou, když jsem jí o to požádal. Vzdala se úplně všeho, jen pro mě. Pravda, ničilo ji to, ale alespoň se o to pokusila. A záměr je často důležitější, než samotný čin.

Avšak, má cenu se ještě snažit? Přeci jen, v Zelené ulici mě teď budou všichni nenávidět. Utekl jsem. Jako zbabělec.

Ale právě zbabělci nemůžou být sami.

Já taky nemůžu být sám.

A proto ji musím najít, a znovu si získat její srdce.

A pokud se mi to povede, získám zpět i důvěru uhlově černého kocoura, který září jako hvězda na potemnělé obloze.