Mistakes

"Lakros? Ale..."

„Dobrý den?" Kira nervózně zaťukala na rameno trenérovi, který stál uprostřed hřiště a zběsile foukal do píšťalky, jež se pravděpodobně rozhodla mi prokřičet díru do hlavy. Po zaznění toho pisklavého tónu jsem se nepohodlně ošila a silně zaťala zuby. Chvíli jsem čekala, jestli se na nás trenér konečně otočí, ale nestalo se tak. Proto jsem svou nejlepší kamarádku mírně odstrčila a převzala kontrolu nad celou situací do vlastních rukou.

„Hej," zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla začít mluvit, se opět ozval ten nepříjemný vřískot z píšťalky a já jen naprázdno zavřela pusu. Naštvaně jsem se podívala trenérovi za rameno a netrpělivě čekala, až se konečně rozhodne přestat pískat. Avšak pokaždé, když jsem se snažila promluvit, se ozval ten prokletý zvuk, který mi tolik drásal nervy, a opět mě zarazil.

„Héééj!" Naštvaně jsem trenérovi vytrhla píšťalku a tím konečně upoutala jeho pozornost. Celý lakrosový tým i s trenérem se zarazil a tupě na mě zírali bez jediného slova. Což byl přesně okamžik, kdy jsem přenechala slovo překvapené Kiře.

„D-dobrý den, já jsem Kira a..." Trenér pozvedl ruku do vzduchu a zarazil Kiru a tím jí překazil šanci mu konečně sdělit její dlouho nacvičovaný monolog.

„Další namyšlení pubeťáci, kteří si myslí, že se celý vesmír točí jen kolem nich," Naštvaně jsem nakročila v před, abych se jako vždy nevhodně ohradila, ale Kira mě rychle zarazila a mile se usmála.

„Omlouváme se za vyrušení, my... my jsme nové a,"

„Támhle jsou lakrosové pálky. Ty," Nekompromisně na mě namířil svůj ukazováček, který následně plynulým pohybem přemístil k brance, jež byla několik metrů ode mě.

„Do brány a ty Čiro- nebo jak- do pole. Scotte, máš je v týmu," Nechápavě jsem nadzvedla obočí.

„Prosím? Ale," Trenér se arogantně zasmál a hlasitě zapískal. Přísahám, že kromě toho ohlušujícího zvuku, jsem cítila, jak na mě dopadla sprška jeho slin.

„To se vždycky chová jako idiot?" Mezitím, co jsem si to naštvaně kráčela k bráně, se ke mně připojil onen Scott a podal mi pálku, kterou jsem nikdy předtím neviděla a už vůbec nedržela v ruce.

„Dík," ironicky jsem se zasmála a pálku nešikovně uchopila do dlaně.

„Jsem Scott a jo, chová. Někdy má lepší chvilky, ale dneska očividně ne." Chápavě jsem se zasmála a porozhlédla se kolem sebe.

„To jsme jediný holky ve třídě?" Starostlivě jsem se podívala na Kiru, která jen opovržlivě hleděla směrem k míči a odhodlávala se vběhnout mezi mohutná těla našich budoucích spolužáku a zvítězit.

„Vlastně... tohle je jedna z mála hodin, kdy je smíchanejch několik ročníku dohromady. A vlastně... přišly jste pozdě, takže holky dávno odešly," nechápavě jsem se zakřenila.

„Kam?"

„No, my máme lakros a holky choděj běhat." Scottův pohled celou dobu směřoval Kiřiným směrem, zatímco můj směřoval přímo do jeho tváře a zvědavě si ho prohlížel. Sice vypadá mile, ale... radila bych mu, aby si držel odstup.

„Super." Scott se otočil k odchodu, ale já ho zarazila.

„Mimochodem... jsem Cally," Na poslední chvíli se na mě otočil a mírně se usmál.

„Hodně štěstí, Cally," Se smíchem kývl směrem k pálce, jíž jsem ledabyle svírala mezi prsty, a posměšně se uchechtl.

„No uvidíme, kdo se bude smát naposledy." Sice jsem absolutně netušila, co dělám, ale jedno jsem věděla jistě... mám větší sílu než všichni tihle kluci dohromady a můj postřeh taky není k zahození... Takže jak moc těžký ten lakros může být?