Mistakes

"Ty k němu něco cítíš?"- 22.Díl

Isaacovy rty se od sebe nepatrně oddělily, zhluboka se nadechl, a když se konečně chystal něco říct, rozletěly se těžké bílé dveře vedoucí z ordinace. Opět své rty spojil do úzké linky a otočil se přes rameno na drobnou postavu dívky, která se bez váhání rozeběhla naším směrem, přičemž neúmyslně drkla pravým ramenem do Isaaca, jež byl nucen o pár kroků ustoupit.

Kira mě stáhla do svého pevného obětí. Cítila jsem, že se její tělo nepatrně chvěje pod náporem vzlyků, které se bezděky hrnuly z jejího hrdla. Chtěla jsem ji utěšit a říct, že je vše v pořádku, že už mi nic není, ale nemohla jsem se pohnout. Omámeně jsem hleděla do Isaacových očí a věděla, že chtěl říct něco, na co už pravděpodobně nikdy nenajde odvahu. Zklamaně svěsil ramena a se zdánlivě povzbudivým úsměvem, pod nějž se pokusil ukrýt nádech smutku, se otočil na patě a bez jediného slova nás nechal samotné v té malé místnosti, která mi najednou naháněla husí kůži.

"Cally, tolik jsem se o tebe bála. Kdybys tu už nebyla..." Pravou dlaní jsem několikrát jemně přejela přes její záda v touze ji uklidnit, ale nezdálo se, že by to jakkoli pomáhalo.

"Už mi nic není! Tak na to můžeme zapomenout," Kira mě na okamžik pustila ze svého obětí a nevěřícně se mi podívala do obličeje.

"Zapomenout? Na nic nemůžeme zapomenout! Mohla jsi přijít o život! Cally, musíme..." Nějak jsem vytušila, co chce říct, proto jsem ji zprudka přerušila.

"Jestli chceš říct, že odtud musíme odejít, tak to ani nedokončuj. Už jsem se rozhodla." Kira jen naprázdno otevřela ústa, ale vzápětí je opět zavřela.

"Víš já... Je to kvůli Isaacovi?" Už jsem se chystala odpovědět, když jsem si uvědomila, že vlastně odpověď nemám. Je to kvůli němu? Je to kvůli Derekovi? Nebo snad s tím mají co dělat i ostatní?
Unaveně jsem pokrčila rameny a bezradně svěsila hlavu, zatímco jsem svůj pohled sklopila ke svým dlaním, které se začínaly silně potit.

"Co je na něm tak zvláštního?" Kira se nechápavě usmála a opatrně položila na stůl černý batoh, z něhož vzápětí začala vytahovat oblečení.

"Nevím..."

"Ty-ty k němu něco...?" Zmateně jsem k ní zvedla svůj pohled, což ji donutilo se zastavit v polovině otázky.

"Jestli k němu něco cítím? Nevím, co to je, ale... bolí mě to. Chtěla bych odsud pryč, chtěla bych to tu všechno nechat a utéct dřív než mě to tu zničí, ale nemůžu. Nebudu tě tu držet, ale já nikam nemůžu... Už kvůli..." Znechuceně jsem vydechla a přemohla dávivý reflex, zatímco se mi na jazyku zaseklo ono jméno.

"Už kvůli Derekovi. Chci zjistit, proč nás opustil a nechci udělat stejnou chybu jako on. To, že ho nemám nijak v lásce a pořád si o něm myslim to samý, neznamená, že ho tu nechám umřít. Furt je to můj t-tá... moje mamka ho musela milovat, takže..." Jen jsem mykla rameny, jakoby můj důvod musel být naprosto jasný.

"Cally," Kira si unaveně promnula oční víčka a věnovala mi jeden ze svých mateřských pohledů.

"Už jednou jsem ti říkala, že tě nikdy v ničem nenechám!" Nepatrně jsem pozvedla koutky do křivého úsměvu. Kira z ničeho nic zdvihla svůj drobný malíček mým směrem a zašermovala jím nebezpečně blízko mého obličeje. Se smíchem jsem se od ní odklonila a zaklesla svůj malíček do toho jejího.

"Spolu jsme silnější, pamatuješ?" Pobaveně jsem se ušklíbla nad vážným tónem jejího hlasu, ale vzápětí jsem souhlasně přikývla.

"Jo... jo, to jsme." Opět jsem stáhla dlaň k sobě a začala se skepticky probírat věcmi, které mi Kira přinesla. Kupodivu se poprvé do mého života nesnažila vnést křiklavé barvy a spokojila se s několika odstíny šedé a černé. Spokojeně jsem pokývala hlavou a otočila se zpět směrem k ní.

"Ale než se oblečeš. Deaton mi řekl, že někde tady vzadu má sprchu, tak se vysprchuj, trochu smrdíš..." Nenápadně jsem nadzvedla lem mikiny a jemný závan způsobený návratem látky zpět k mé kůži podráždil mé čichové receptory. Měla pravdu... fialky ze mě skutečně cítit nebyly.

"Fajn," Zahanbeně jsem si od ní převzala ručník a namáhavě se postavila na nohy, které se ještě stále nepatrně chvěly.

"Je ti dobře?" Kira mě nevěřícně sledovala a raději mě nepatrně podepřela.

"Ten fakt, že smrdim mě nepatrně vyvedl z míry, protože jsem si vzpomněla, že jsem před chvílí objímala... Isaaca." Kira se pobaveně zasmála a levou rukou mě jemně poplácala po rameni.

"Hele, až tak špatný to zase neni... možná si ničeho nevšiml." Nevěřícně jsem se jí zahleděla do tváře a mírně se pousmála.

"Je to vlkodlak, tomu sama nevěříš..."

"Snažila jsem se ti jen pomoct!"

"Kiro, vůbec to nezabírá!" Sledovala jsem její široký úsměv, jež se odrážel i v jejích očích a po dlouhé době jsem se cítila spokojená. Na okamžik jsem skutečně zapomněla na všechno, co se v předešlých dnech událo a měla jsem pocit, že je vše jako dřív, že jsme zase jen já a Kira.

"Omlouvám se," I když jsem chtěla nahodit poněkud vážnější téma, ponechávala jsem si na tváři upřímný úsměv.

"Za co, proboha?!"

"V posledních dnech jsem se chovala divně, ignorovala jsem tě, neříkala jsem ti všechno jako dřív a... udělala jsem chybu. I když je to teď trochu jinak, chci aby mezi náma zůstalo všechno stejně," Její drobná paže se o něco silněji obmotala kolem mého pasu. Ucítila jsem její drobné rty na své tváři a spokojeně jsem se usmála. Nepotřebovala jsem slova, abych věděla, že souhlasí. Už zase to bude jen Kira a já.