Mistakes

"Znamenalo by to, že zabili mě..."- 2. Díl

Všichni ji zaujatě sledovali. Dívku s nadlidsky bystrými reflexy a arogantním úšklebkem. Způsob, kterým se pohybovala a bez sebemenších potíží zachytila každý míček, jenž byl vyslán jejím směrem, uchvacoval svou elegancí každého, kdo ji ba i na okamžik zahlédl.

Přestože dívka působila naprosto klidně a téměř až znuděně, byla nervózní. Prsty roztřeseně svírala lakrosovou pálku a očima zběsile těkala po svém okolí. Cítila známou štiplavou bolest v očích a nepříjemné zabodání v dásních. V ten samý okamžik se barvy jejího zorného pole pozměnily a obraz zaostřil.

Nemusela se dívat na svůj odraz, aby se stoprocentní jistotou mohla říct, že její oči zazářily rudou barvou. A v tu chvíli to pochopila...

Ona na tomhle hřišti nebyla jedinou nadpřirozenou bytostí...

O pár hodin později:

„Kiro, mlč!" Frustrovaně jsem si vjela rukou do vlasů a ještě se o něco hlouběji ponořila do hustého křoví, které úspěšně zakrylo celou mou postavu do hlubokého obětí listů.

Celé své soustředění jsem vložila do jediné věci a to do zbystření svých smyslů. Opět jsem ucítila silnou bolest, která se vzápětí přeměnila na neutuchající slast. Místo modré barvy v mých očích zazářila krvavě rudá barva zračící mou moc. Tolik jsem ji milovala a byla na ni pyšná.

„Cally, měníš se!" Kira jemně vypískla a já zaregistrovala rychlý pohyb u skupinky, která od nás byla vzdálená pouze několik desítek metrů. Tentokráte nás bezpochyby slyšeli.

„Co to bylo?" Scott se prudce otočil a zahleděl se naším směrem, ale jakoby náhle oslepnul, otočil se zpět ke skupině svých přátel a lhostejně pokrčil rameny. Úlevně jsem si vydechla a naštvaně probodla Kiru všeříkajícím pohledem.

„Musíme jít blíž..."

„Jak to chceš asi tak udělat? Uvidí nás nebo alespoň uslyší," Měla pravdu, ale i tak jsem se musela dostat blíž, protože vzdálenost byla příliš veliká i na mé smysly, aby zachytila jejich pach.

„Proč jsi to prostě neudělala už ve škole?"

„Udělala, ale musím si být jistá." Kira si unaveně povzdechla a ještě víc se uvelebila na jehličí, které bylo nahrnuté na zvláštní hromadu. Nedůvěřivě jsem si tu hromádku prohlédla, ale rozhodla jsem se ji ignorovat, i přesto že mi naháněla husí kůži. Něco tam bylo...

„Jak myslíš... zůstaň tady a ať se děje cokoli ani se nehni!" Kira otráveně přikývla na mou „prosbu" a inteligentně se rozhodla nic na to nenamítnout.

Opatrně jsem se vyplížila druhou stranou křoví a neustále alespoň periferně kontrolovala situaci. Zatím si mě nikdo nevšiml, ale bylo jen otázkou času, kdy se mé štěstí změní v neštěstí, a typovala bych, že se to stane poměrně brzo. I s ohledem na frekvenci tepu svého srdce, která se postupně díky neustále vzrůstající hladině adrenalinu, pomalu ale jistě přibližovala k mému „lidskému" maximu. Jinými slovy, ještě chvíli a přeměním se do úplné podoby vlka, což by nakonec možná celou situaci jen zhoršilo.

Zatímco jsem se ukryla za jeden ze silných kmenů stromů, zhluboka jsem se nadechla a pevně stiskla oční víčka k sobě. Uspokojující pocit se náhle vytratil a já pocítila zpět svou lidskou podobu, již jsem před tou vlčí rozhodně neupřednostňovala.

„Scotte, nemůžeme to nechat jen tak být..." Scott frustrovaně vydechl a kývl na souhlas. Jeho tep se několika násobně zvýšil. Byl nervózní, ale zároveň si byl moc dobře vědom, že jeho nejlepší přítel říká pravdu.

„Já vím, ale Stilesi nemůžu riskovat život všech mých přátel jenom, protože..."

„Jenom protože chceš zachránit celý město? Možná svět, co já vim?! Tomu teda řikám skromnost!" Scott zakroutil hlavou. Dokonce bych i řekla, že jsem vůči němu pocítila i lítost, ale ten pocit se rychle vytratil a opět ho nahradila zvědavost. Toužila jsem zjistit víc.

„Stilesi, já vím, jak to zní, ale... rozhodl jsem se. Nechci do toho zatáhnout všechny a potom sledovat, jak umírají." Stiles sebou silně cukl, jakoby mu někdo dal elektrickou ránu.

„Opravdu si myslíš, že tě to necháme udělat samotnýho? Nemůžeš zastavit smečku alf sám! Jenom dva z nich ti včera málem rozsápali celý tělo a ty tam teď hodláš nakráčet jen tak..." v tu chvíli jsem nemotorně stoupla na větvičku, která se s hlasitým křupnutím přelomila a Scottova ruka okamžitě zakryla Stilesova ústa a tím umlčela celý jeho proslov.

„Díky," Stiles ho naštvaně setřásl. Jako jediný to křupnutí neslyšel, proto se cítil dotčený Scottovou náhlou změnou chování.

„Mohl jsi mi prostě narovinu říct, ať přestanu mlít sračky a prostě to vzdám, ale ne ty musíš..." Muž, který stál vedle Scotta a nezúčastněně sledoval výměnu názorů mezi nejlepšími přáteli, se s vražedným pohledem otočil na Stilese a s varovným zavrčením mu odhalil své rudé oči. Stiles okamžitě sklapnul a naprázdno polknul. S nadějí v očích se otočil na Scotta a čekal, že se ho jeho nejlepší přítel zastane, ale Scott stále pročesával okolí svým zvířecím pohledem a ostražitě vnímal každý pohyb v okolí desítek metrů. Stiles se s ironickým výraz ošil a naštvaně si založil ruce na prsou.

„A co teď, zaštěkáš na mě?" Zadusila jsem pobavený smích a rozhodla se zahrát si s nimi na honěnou. Ucítila jsem silnou bolest, která se postupně rozlila po celém mém těle. Cítila jsem, jak se mé kosti formují a mění, silné bodání v kloubech, které z nenadání měnily tvar. Cítila jsem každý centimetr své lidské kůže, jak se trhá a skrz hladkou opálenou pokožku, prostupuje tlustá vrstva bílé vlčí srsti, pro kterou doposud položilo život mnoho lovců, kteří se rozhodli, že se stane jejich trofejí, největším úspěchem, jímž se budou moc chlubit. A proč?

Protože by to znamenalo, že zabili jednoho z nejsilnějších a nejobávanějších vlkodlaků. Že zabili vlkodlaka, jenž se narodil jako pravá alfa. Že zabili mě.