Mistakes

"Co je na Isaacovi tak zvláštního...?"- 20.Díl

Po celém těle jsem cítila nepříjemné brnění, což znamenalo, že se hojím. Nebyl to pocit, po kterém bych každým dnem toužila, ale rozhodně se jednalo o příjemnou změnu v porovnání se spalující bolestí, jenž mě několikrát během předchozích pár hodin přivedla do stavu bezvědomí.

Zhluboka jsem se nadechla a tím zaplnila většinu obsahu plic štiplavým zápachem desinfekce.

"Cally, zlatíčko. Vstávej," Polekaně jsem otevřela oči, když se kousek od mého obličeje ozval ten známý hlas, který jsem už několik let neměla šanci zaslechnout ani ve snech.

"Mami!" Prudce jsem se posadila a otevřela oči dokořán, ale nikoho jsem nespatřila. Všude kolem mě byla pouze tma, jenž halila celé mé tělo do stínů a v prvních okamžicích mi znemožňovala se plně rozhlédnout okolo sebe. Avšak v okamžiku, kdy si mé oči navykly na tíživou temnotu, spatřila jsem tmavou siluetu v rohu místnosti.

Neváhala jsem ani na okamžik.

Ihned jsem se rozeběhla tím směrem, ale ve chvíli, kdy mi silueta byla na dosah, zmizela. Vypařila se jako pára nad hrncem a nezbylo po ní ani zmínky.

"Mami! Kde jsi?!" Zoufale jsem se rozhlížela okolo sebe a bezděky si všimla bodavé bolesti v hrudi, která mi připomínala, že se honím za něčím, co je pravděpodobně jen výplodem mé fantazie.

"Holčičko, jsem tu. Jsem s tebou celou tu dobu." Očima jsem pátrala po místnosti a snažila se najít alespoň náznak její přítomnosti, ale nic jsem nenašla. Už tu nebyl dokonce ani její stín.

"Ma-mami!" Zoufale jsem si vjela prsty do vlasů a nechala slzy volně stékat po mých tvářích. Neměla jsem sílu předstírat, že jsem silná a nedobytná. Chtěla jsem zpátky svou mamku. A pocit, že je ve stejné místnosti a já ji nemohu obejmout ani spatřit, byl daleko horší než se smířit s faktem, že zemřela.

"Poslouchej mě, holčičko. Musíš odsud odejít. Je to tu nebezpečné a schyluje se k něčemu strašnému." Tvrdošíjně jsem zakroutila hlavou. Je sice pravda, že mě smečka alf málem dostala, vzhledem k tomu jedu, který mi vlili do žil, ale... já jsem ta silná, bílá vlčice.

"Mami, je to jen smečka alf... už jednou jsem se z jejich spárů dostala, po druhé to zvládnu taky!"

"Nejde o smečku alf. Nad tímhle městem se snáší temnota. Sice jsme vlkodlaci, jsme bytosti noci, jsme temnota sama, ale na to, co se chystá, jsme krátcí. Dokonce i pro vás nejsilnější, je to nebezpečné." Nechápavě jsem nakrčila obočí a zahleděla se do tmy před sebou. Něco mi říkalo, že právě tam hluboko ve stínech se skrývá má matka.

"Mami, o co jde?"

"Nevím, ale jedním jsem si jistá. Stalo se to už mnohokrát. Přijdou a vezmou si po čem touží, ale zpět to nevrátí..." Cítila jsem se zmatenější než kdy dřív. O čem to mluví?!

"Kdo přijde, mami?!" Můj hlas se chvěl netrpělivostí.

"Pamatuj na má slova, ještě pořád máš šanci utéct. Miluju tě,"

"Mami!" Vyděšeně jsem se otáčela a snažila se prohledat každý kout té zpropadené ordinace, ale nebyla tu. Dokonce jsem ji kolem sebe už ani necítila. Odešla, nechala mě tu a ani nezodpověděla mou otázku.

**************************************

Prudce jsem se posadila a rozklepanou dlaní setřela nezbedné slzy, které se kutálely přes mé krví rozpálené tváře.

"Mami!" Nedočkavě jsem seskočila z kovového stolu, na němž jsem až doteď seděla a dopadla přímo na natažené nohy. Ty se pod tíhou mého těla nepatrně zachvěly a bez varování povolily, přičemž jsem se tvrdě skácela na zem. Tělo se mi opět zachvělo bolestí, když se mé čelo setkalo s hrubou kachličkou, jenž nepatrně poškodila kůži na jeho povrchu.

"Cally!" Ještě několik minut po Isaacově výkřiku mi v hlavě rezonoval jeho hlas, přičemž se mě jeho rozechvělé ruce snažily položit zpět na kovový stůl.

"Ne! Byla tu, musím ji najít, viděla jsem ji!" Chtěla jsem se opět zvednout a alespoň se pokusit najít svou matku, prestože jsem hluboko uvnitř věděla, že to je marné. Ale přece by mě neopustila už podruhé!

"Kdo? Cally, uklidni se!" Úspěšně jsem Isaaca ignorovala a odstrčila od sebe jeho dlaně, které mě však vzápětí pevně uchopily za ramena a silně stiskly. Téměř neslyšně jsem sykla bolestí, což ho donutilo stisk mírně zeslabit.

"Cally, podívej se na mě!" Mezi prsty levé ruky uchopil mou bradu a donutil mě se mu zahledět do tváře.

"Kdo tu byl?" Jeho hlas se rázem zmírnil, ale přesto v něm převládala jakási naléhavost. Jakoby se bál, že z něho dostanu strach, mě jemně pohladil po tváři a své koutky roztáhl do uklidňujícího úsměvu.

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla odpovědět, ale něco mě zastavilo.

Zmatenost.

Zahleděla jsem se mu do očí a veškeré obavy ze mě opadly. Opět. Chtěla jsem mu najednou vše říct a to bez váhání. Nechápala jsem ten pocit. Nechápala jsem žádný pocit, který jsem vůči němu chovala.

Co je na Isaacovi tak zvláštní, že mě to nutí mu tolik věřit? Co je na něm a na ostatních ne?!