Mistakes

"Dereku, lžeš..."- 3. Díl

Bílá vlčice, téměř jakoby to měla předem dobře promyšlené, předkládala jednu nohu před druhou a neskutečnou rychlostí se pohybovala mezi hustými stromy. Scott s Derekem, kteří ji pronásledovali, nebyli ani zdaleka schopni vyvinout takovou rychlost, ale ani tak to nevzdávali. Museli zjistit, kdo je. Považovali ji totiž za člena smečky alf, zaregistrovali rudou záři vycházející z jejích očí, která jasně značila co je zač, avšak byla změněna. Byla změněna do úplné podoby vlkodlaka, tedy vlka. A to bylo něco, co Scott nikdy předtím neměl šanci spatřit.

Sám to nedokázal. Vlastně nikdo z jeho vlkodlačích přátel se nedokázal přeměnit do vlka.

Derek měl více zkušeností, než mladý Scott a něco mu říkalo, že to nevěstí nic dobrého. Na jednu stranu měl pravdu... Cítil z ní moc, jež paralyzovala jeho tělo vždy, když se jejich pohledy střetly, ale bylo v tom ještě něco jiného, nemohl však přijít na to co...

Vždy když spatřil její oči, jakoby je znal. Jakoby byly jeho vlastní...

Cally si s nimi hrála, nechtěla, aby ji dohonili, ale přesto se jim ani nechtěla naprosto ztratit. Udržovala rychlost tak, aby za sebou neustále cítila jejich přítomnost. Jenže v tom okamžiku právě to byla její slabina.

Tolik se soustředila na přítomnost dvou vlků, že si nevšimla přítomnosti dalších bytostí. Na poslední chvíli, když otočila hlavu ve směru, jímž běžela, a spatřila postavu velmi vysokého chlapce s rozcuchanými světle hnědými vlasy a zlatýma očima, zaryla drápy předních tlapek do jehličnatého povrchu lesa a prudce zastavila, což ani na okamžik nerozhodilo její pronásledovatele. Nebezpečně ji obklíčili.

Scott kývl na chlapce, jež Cally zastavil a naznačil mu tím jemné díky. Avšak chlapec na Scotta nereagoval. Díval se Cally hluboce do očí a jakoby se v nich ztrácel.

„No, daleko jsi nedoběhla, vlčice," Cally se pouze sama pro sebe zasmála, avšak toho si nikdo nemohl všimnout, protože ještě stále setrvávala ve své vlčí podobě.

**********************************

Sledovala jsem jejich opatrné pohyby a našlapování.

„Isaacu, nevyděs ji," Scott promluvil mírným hlasem směrem k tomu idiotovi, co mě donutil zastavit a opatrně ke mně napřáhl obě ruce a snažil se mi naznačit, že mi nechce ublížit, avšak toho jsem si byla vědoma, proto jsem se otráveně posadila a vyčkávala na vhodnou situaci, kdy ho budu moct přeskočit a opět jim utéct, jenže pak tu byl ještě zmíněný Isaac a ten chlap, který mi naháněl husí kůži.

Periferně jsem ho sledovala. Jeho zelené oči mě propalovaly nemilosrdným pohledem. Zabodával do mě veškerou svou pozornost, avšak i to stačilo, aby mi to vyslalo husí kůži po celé délce mé páteře a ke kořenům každého jediného chlupu, jež pokrýval mé vlkodlačí tělo. Nepohodlně jsem se otřásla a mírně přikrčila hlavu, což jsem udělala právě včas, abych zaregistrovala rychlý pohyb čehosi lesklého v křoví.

Ve stejnou chvíli se ozvalo hlasité svištění, když stříbrný šíp opustil tětivu luku a vydal se s cílem zasáhnout Scottův spánek. Bez varování jsem se vymrštila jeho směrem a jediným lehkým pohybem šíp srazila a postavila se na samý okraj skupinky, čímž jsem je téměř všechny zakryla svým tělem. Z křoví se ozval další zvuk a já tolik toužila bojovat ve své lidské podobě, ale neexistovala šance, že jim prozradím, kdo jsem. Proto jsem setrvala a vyčkávala na příchod dalšího útoku.

A taky jsem nečekala dlouho.

Ze stínů vyšla postava v černém. Byl to muž s lukem ledabyle pověšeným přes rameno. V levé ruce svíral ostrou stříbrnou dýku a zkušeně jí převaloval mezi prsty odhodlaný získat, co si myslel, že mu patří.