Mistakes

"Držte ji pevněji...!"- 18.Díl

Isaac se posadil na plastovou židli do kouta Deatonovy ordinace a se zvláštním výrazem sledoval dění před sebou. Sledoval Callyino bezvládné tělo, které už několik minut nevykazovalo žádné známky života, a zoufale si rukama zajel do vlasů. 

"Isaacu potřebujeme pomoct!" Deaton se k vyděšenému chlapci autoritativně otočil, ale Isaac jakoby ho vůbec nevnímal. Jediné, co ho zajímalo, byla tvář dívky, která pro něj představovala to nejzáhadnější stvoření na světě. 

Sice na něj byla ve většině případů naštvaná a tudíž i nepříjemná, ale i přes to na Cally bylo něco, co ho k ní nevysvětlitelně přitahovalo. 

"Isaacu!" Derek vycenil na svého betu zuby a jeho oči nebezpečně zasvítily rudou září. Až v té chvíli se Isaac probral a rychle se přemístil k železnému stolu, na němž spočívala jeho drobná Cally, jejíž tělo se začínalo otřásat. Otřásalo se tak silně, že ji ani s pomocí Dereka nedokázal udržet v klidu. 

"Ten jed nejde ven," Deaton se naplněn adrenalinem rozešel ke stolku, na němž se nacházela hromada nedůvěřivě vyhlížejících nástrojů. 

"Co tím chceš říct?!" Z Derekova hlasu zaznělo nepatrné vyděšení. Dostal opravdický strach. Poprvé v životě se skutečně bál. I když by to nikdy nepřiznal nahlas... v okamžiku, kdy spatřil Callyinu tvář, věděl, že ji znovu neopustí. Věděl, že se tentokráte zachová jako otec, který jí v životě tolik chyběl. 

Callyin pohled:                                                                                                                                                                       

Bolest se postupně rozšířila do celého mého těla. Tolik jsem se toužila zabalit do klubíčka, ulevit si. Bývala bych udělala cokoli, jen aby to konečně přestalo a já se zase mohla svobodně nadechnout a zapomenout, že jsem si kdy něčím takových musela projít, jenže jsem bohužel nemohla ovládat jedinou končetinu. 

Bezvládně jsem ležela na kovovém povrchu a umírala bolestí. Zatímco mé tělo vypadalo na první pohled až mrtvolně klidně, uvnitř něj se sváděl boj s jedem, který se postupně mými žilami šířil až k srdci, jejž se chystal obklopit a zničit. Vnímala jsem každý nanometr, o nějž se molekuly oměje posouvaly a trhaly stěny drobných vlásečnic, které jim tak dávaly přístup do celého těla, jakoby je snad vítaly s otevřenou náručí. 

Cítila jsem, že se oměj dostal nebezpečně blízko k mému srdci, když narazil na jednu z hlavních tepen a způsobil mi tak další příval ještě silnější bolesti, která vyvolala nepříjemný třes na každém centimetru mého svalového aparátu.

Snažila jsem se ten třes zastavit, protože s každým dotekem mé kůže o povrch železného stolu, jsem měla pocit, že ležím na lůžku z jehel, které s různými frekvencemi procházely skrz mou kůži. 
Nepovedlo se mi to. Třes se naopak rozšířil do celého mého těla. Vnímala jsem několik párů silných paží, které mě pevně tiskly k podložce a také jemný proud tekutiny, která byla vpravena skrze injekční stříkačku do mé krve. 

Okamžitě jsem pocítila výraznou úlevu a vydechla jsem zadržovaný vzduch, jež se mi však vzápětí opět zadrhl v plicích. Bylo to jakoby se srazila dvě válečná vojska uvnitř mého krevního systému a dala se do boje. Látka, která mi byla vpravena do žil, rychle dostihla oměj a na okamžik zamezila jeho šíření po mém těle, ale z nenadání její zázračný účinek pominul a oměj znovu zaútočil na mé receptory bolesti, jež spustily varovnou sirénu v mém mozku. 

Bylo to špatné... velmi špatné. 

"Ten jed nejde ven!" Zaslechla jsem neznámý hlas a bezděky se za ním nepatrně naklonila. 

"Co tím chceš říct?" 

"Protilátka nestačí, musím z ní ten oměj dostat zastaralou metodou..." Kousek od mé tváře se ozval zvláštní zvuk. Jako kdyby někdo přejel brouskem po čepeli ostrého nože. 

"Bude to bolet. Držte ji pevněji!"