Mistakes

"Také to cítím, Cally."- 25.Díl

Línými kroky jsem vyšla pár schodů, které mé unavené tělo dovedly ke vchodovým dveřím vedoucím do nitra obrovitého domu, v němž jsem si ještě stále nepřipadala jako doma. Pravdou bylo, že to můj domov nikdy nebyl a ani být neměl, nepatřila jsem tam. Nepatřila jsem mezi ně.

S hlubokým nádechem jsem stiskla kliku od vchodových dveří a s notnou dávkou znechucení vydechla, zatímco se kus ode mě ozvalo hlasité dusání dvou párů bot. Vyděšeně jsem vzhlédla a spatřila polekané tváře Kiřiných rozespalých rodičů.

"Stalo se něco?" Nechápavě jsem na ně hleděla a na okamžik pozapomněla fakt, že jsme se ani jedna nevrátily domů celou noc a dokonce téměř celý následující den.

"Cally!" Noshiko si mě s úlevným výrazem prohlížela, zatímco Ken ke mně pomalým tempem přešel a jemně stiskl mou paži.

"Ty se ptáš, jestli se něco stalo?! To nám spíš řekni ty!"

"Kira se tu ráno stavovala, myslela jsem, že vám něco říkala..." Vyhýbavě jsem si obmotala vlastní paže kolem hrudníku a vší silou se snažila si představit, že mě objímá Isaac a já se pomalu uvolňuji. Nepomohlo to.

"Kira? Víš, zvykla jsem si, že někdy utečeš ty, nevyčítám ti to, chápu, že pro vlkodlaky je to jiné, ale..." Mírně naštvaným odfrknutím jsem spustila ruce podél těla a zavrtěla hlavou.

"Ale zkrátka nechceš, aby se i ona, kitsune, zahazovala s někým podřadným jako jsem já, vlkodlakem."

"Cally, víš, že to tak není." Omluvně jsem přikývla a dlaněmi si promnula obličej.

"Já vím, promiň. Jen- netušila jsem, že se..." Zarazila jsem se uprostřed věty a nebyla jsem schopna ze sebe nic kloudného vydolovat, i přestože se v mé hlavě honilo tolik myšlenek.

"Holčičko," Noshiko se ke mě o několik kroků přiblížila a zopakovala stejné gesto jako její manžel před několika okamžiky. Jemně stiskla mou paži v uklidňujícím gestu a se smutným výrazem mi zpříma hleděla do očí.

"Měla bys to cítit taky, ne? Proč mám pocit, že to působí jen na mě!" Zoufale jsem ze sebe setřásla její dlaň a vjela si prsty do vlasů, abych ještě zdůraznila fakt, že jsem skutečně frustrovaná.

"Co?" Noshiko se nepatrně ohlédla na Kena a věnovala mu zvláštní pohled, který jakoby říkal vše, ale přesto jsem mu vůbec nerozuměla.

"To město..."

"Cally, co přesně se v posledních dnech stalo?" Mírný tón jejího hlasu mě doslova nutil říct pravdu. Sdělit jí vše, čím jsem si za posledních několik dní musela projít, ale věděla jsem, že to není jeden z nejlepších nápadů, které jsem kdy měla, proto jsem to raději vzdala. Odevzdaně jsem pokrčila rameny a odmítavě mávla rukou.

"Není to nic zvláštního... nic s čím bych se už dřív nevypořádala." Její drobný obličej se schoval za stín pochybností, ale rozhodla jsem předstírat, že to nevidím.

"Jedná se o...?"

"Něco se blíží,... víc nevím. Pravděpodobně by bylo nejlepší odsud odejít a už se nikdy nevracet." Přiložila jsem si svou ledovou dlaň k čelu. Měla jsem pocit, jakoby má hlava měla každým okamžikem explodovat.

"Cítím to, Cally."