Mistakes

"Vím jaké to je..."- 13.Díl

Mozek mi říkal zastav, ale srdce přikazovalo běž. Rozhodla jsem se následovat svůj instinkt a pro jednou poslechnout své srdce.
Cítila jsem jak mi pod chodidly praskají spadané větvičky, ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Jediné co jsem skutečně vnímala, byly kroky, které ke mně byly každým okamžikem blíž a blíž. Pokusila jsem se zrychlit, nechtěla jsem, aby mě Scott se svou smečkou dohnal a viděl slzy divoce se valilící přes mé červené tváře.

Spěšně jsem si setřela obličej tvrdým rukávem od mikiny a pokračovala v běhu, zatímco jsem očima pátrala po okolí, když jsem se snažila najít nějaké křoví nebo úkryt.

Těsně za mnou se ozvalo hlasité zapraskání. Polekaně jsem se ohlédla, abych se ujistila, že mám stále šanci se někam ukrýt nebo se alespoň přeměnit a utéct. Místo šance jsem však spatřila pár silných paží, které prudce trhly mým tělem a to se jen bezvládně svalilo na zem.
Ucítila jsem nepříjemnou bolest, když se má pokožka setkala s několika klacky, jež na ní zanechaly bolestivé šrámy. Spolkla jsem hlasité vzlyknutí a svižně vyskočila zpět na chodidla, abych čelila vysoké mužské postavě postávající ve stínu. Slyšela jsem jeho přerývavý dech a zběsilý tlukot srdce. Musela za mnou už nějakou chvíli běžet.

Chtěla jsem se dát do běhu a co nejrychleji zmizet, ale hned po prvním kroku mě ty samé silné paže opět uchopily a tentokráte mnou o něco mírněji smýkly, přičemž se mé tělo natisklo na něčí svalnatou hruď. Nepohodlně jsem se zavrtěla a chystala se zaútočit, ale jediný sluneční paprsek, který pronikl skrze větve stromů mi umožnil pohlédnout do tváře muži, který si mě pevně tiskl na hruď.

"Isaacu?!" Naštvaně jsem ho uhodila.

"Pšš!" Nevrle mi zakryl ústa svou velkou dlaní a nedbal faktu, že mě téměř udusil. Pouze zaujatě hleděl na místo, odkud jsem před okamžikem vyběhla a nervózně se kousal do spodního rtu.
Na okamžik jsem nepatrně uvolnila a zaposlouchala se do ticha, které se kolem nás rozprostřelo.

"Co to děláš?" S naštvaným pohledem jsem ze sebe setřásla jeho dotek a zahleděla se mu hluboko do očí, které se rozhodně vyhýbaly mému pohledu a pečlivě pročesávaly okolí.

"Snažim se tě ušetřit nepříjemnýmu rozhovoru... ještě si stěžuj." Konečně mi věnoval jeden ze svých arogantních úšklebků a založil si ruce na prsou.
Nechápavě jsem sledovala jeho tvář a na okamžik zapomněla dýchat.

"Nemusíš ze mě být tolik nervózní," Ironicky jsem se zasmála a pokývala hlavou. Já a nervózni z něho...? Pff.

"Nějak si nemůžu pomoct." Změřila jsem si ho znechuceným pohledem. "Každopádně, abychom se taky někam dostali, kam zmizeli ostatní?" Jeho svalnaté tělo se ležérně opíralo o kmen stromu a nejevilo žádné známky emocí.

"Rozdělili jsme se, Derek tě chce najít," Mírně povytáhl obočí a jeho hlas o se o něco zjemnil. "Předpokládám, že ty ho vidět nechceš." Opět jsem pocítila štípání v očích a uvědomila si, že mám ještě stále zarudlé oči z předešlého plačícího maratonu, což mi zřejmě na drsnosti nepřidalo a naopak jsem se tu před ním akorát ztrapnila, zatímco jsem chtěla vypadat stejně nedobytně jako vždy.

"Nechci," Odkašlala jsem si, protože mi nepříjemně přeskočil hlas. Měla jsem pocit, že se opět rozbrečím, ale nechtěla jsem, aby k tomu došlo před Isaacem. Silně jsem stiskla ruce v pěst. Pocítila jsem ostrou bolest, když jemnou pokožku v mých dlaních proťaly ostré nehty, které se do ní zaryly. Soustředila jsem se na bodavou bolest a na vteřinu zapomněla na Dereka, ale v ten samý okamžik, co jsem se konečně osvobodila od toho psychického trápení, si Isaac všiml mých napnutých svalů a s povzdechem uchopil mé zaťaté pěsti do svých dlaní a donutil mě tak uvolnit stisk.
Úpěnlivě jsem hleděla na kapičky krve, které mi protékaly mezi prsty a zdály se být naprosto zbytečné stejně jako všechno trápení, kterým jsem si musela projít, abych zjistila, že můj otec žije. Že žije, ale nemá o mě zájem.
Znechuceně jsem si uvědomila, že tenhle jeho nezájem bolí daleko víc, než kdybych o něj skutečně přišla. Za tu dobu jsem s jeho "smrtí" byla dokonce i smířená a mohla jsem na něj vzpomínat- jestli se tedy dá vzpomínat na někoho, koho si nepamatujete- v dobrém. Jenže po zjištění, že kdyby Derek nebyl idiot, moje matka by možná mohla ještě žít...

"Vím jaké to je," Isaac se ke mně ještě o něco přiblížil a soucitně mi hleděl do očí.

"Jasně," Otráveně jsem ho odstrčila a chystala se odkráčet. Zastavil mě. Tentokráte se mě však nedotýkal, jakoby se bál, že se pod jeho dotekem rozpadnu.

"Můj táta se o mě taky nezajímal,..." Chtěla jsem pokračovat v chůzi, nezajímaly mě jeho příběhy z dětství. "Derek mi zachránil život." Nepatrně jsem zpomalila krok, dokud jsem se úplně nezastavila. Zůstala jsem k němu otočená zády, ale naslouchala jsem, co mi chtěl sdělit.

"Měl jsem jenom tátu a ten pil. Nedokázal jsem se mu ubránit. Když se moc naštval zmlátil mě a zavřel do starý lednice, která ležela ve sklepě. Hodiny jsem ho prosil, aby mě tam nenechával, ale on odešel a nevracel se. Vrátil se až když si odpočinul a mohl pokračovat..." Věděla jsem, že ke mně opět přistoupil, dokonce jsem i cítila jeho teplý dech na svém krku.

"Dokážu si představit, jak se cítíš, tak mě od sebe hned neodháněj."

"Je mi líto, že sis tím musel projít, ale to je všechno..." Rozhodně jsem se otočila a čelila páru modrých očí, v nichž se leskly slzy. Cítila jsem bolest, která pramenila z jeho slov. Bylo na něm vidět, jak moc těžké to muselo být, jako moc se musel nutit, aby mi něco takového řekl, ale nechtěla jsem se mu svěřovat. Nechtěla jsem si k němu vybudovat city.

"Nepotřebuju tvůj soucit. Derek není můj táta, nezajímá mě," Nepatrně se ušklíbl a opět nahodil svůj výraz plný nezájmu.

"Jak myslíš, nechtěl jsem tě litovat, chtěla jsem ti pomoct, ale nebudu se doprošovat."