Mistakes

"Derek Hale."- 8. Díl

Unaveně jsem si podložila bradu svou zatnutou pěstí a dále bezvýznamně hleděla na rozsvícenou obrazovku svého počítače. Všude kolem se povalovaly poházené papíry, na nichž se nacházely informace, jež jsem byla schopna nashromáždit za posledních deset let v souvislosti s požárem domu rodiny Haleových. S požárem, který mi navždy vzal mou rodinu, mého otce. 

Jako vždy jsem mezi prsty levé dlaně uchopila psací pero a horlivě zapisovala nasbírané informace do svého koženého deníku doprovázena uspokojivým zvukem inkoustu opouštějícího hrot pera. Zapsala jsem vždy pouze to, o čem jsem byla přesvědčená, že je potřebné, že mě dokáže dovést k odpovědím. 

Ucítila jsem silné pálení v očích, ne snad protože by se má vlčí stránka snažila dostat na povrch, ale protože jsem podlehla typické pubertální aktivitě dívek. Pláči. 
Naštvaně jsem si protřela oči zaťatými pěstmi. Cítila jsem jak se každičkým kouskem mého těla rozlévá únava a neústupně mě ukolébává ke spánku, ale odmítala jsem se tak snadno vzdát a raději se protáhla, zatímco jsem se hltavě napila vody s nadějí, že alespoň to by mohlo na okamžik pomoci. 

Po chvíli snažení jsem zaklapla notebook a tak na okamžik odložila své snahy zjistit něco víc o své rodině. Z tiskárny jsem vytáhla papír, který zobrazoval barevným inkoustem zvěčněný dům, jež byl potřísněn známkami požáru. Dům, který jsem až příliš dobře znala, avšak až do tohohle okamžiku jsem o tom neměla ani ponětí. 

Ve chvíli, kdy jsem se pořádně zahleděla na okolní les plný děsivých stínů, dřevěné obložení bočních stěn domu, nesympaticky vyhlížející kamenné schody vedoucí k temným dveřím, uvědomila jsem si to. Uvědomila jsem si, že jsem na tomto místě, již byla. 

Na papíře, který jsem svírala ve svých rozklepaných prstech plných nejistoty a strachu, byl Derekův dům. 

Nevěděla jsem, jestli začít jásat, že jsem měla pravdu a Derek opravdu něco ví, či začít znovu brečet, protože mi bylo jasné, že dostat z něho potřebné informace nebude jednoduché. Už jsem se nadechovala, abych zavolala na Kiru a mohla jí vše říct, jenže... tohle nebyl její problém. Nebyla to ani věc, do níž bych jí chtěla, či měla, zatahovat. Není to tak dávno, co má matka zemřela a Noshiko, Kiřina matka, se mě ujala jen proto, abych Kiru ochránila. Proč by jinak kitsune přijala vlkodlaka do rodiny? Chtěla ochránit svou dceru a byla dlužnicí mé matky. Mou záchranou dluh splatila a tam to končí. 

To však nic nemění na tom, že jsem Noshiko vděčná a za její dceru bych byla ochotna obětovat vlastní život. 

Zbrkle jsem překročila několik krabic a zprudka otevřela okno ve svém pokoji. Do obličeje mě udeřil chladivý vítr vycházející z venku. Ignorovala jsem husí kůži, jež vyskočila na mém předloktí a zapřela jsem se za rám, čímž jsem své tělo dostala skrze okno. Opatrně jsem pravou nohou došlápla na povrch střechy.Pod svou podrážkou jsem ucítila kapičky rosy, které hrozily, že mě každým okamžikem pošlou k zemi. Levou nohu jsem zlehka položila těsně k okraji střechy a nahnula jsem přes její hranu, chtěla jsem se přikrčit a skočit dolů, ale v tom okamžiku mi obě nohy podjely a mé tělo se zřítilo k zemi. Poryv větru se při pádu obtočil kolem mého drobného těla a nepříjemně ho sevřel. Chtěla jsem se otočit a dopadnou na nohy, ale svou snahou o záchranu jsem vše ještě daleko více zhoršila. 

Uslyšela jsem silné křupnutí, jehož ozvěna následně projela celým mým tělem, když se levá polovina mého hrudníku setkala s ostrou hranou betonových schodů, které vedly z terasy na malou zahrádku. 

"Sakra!" Potlačila jsem slzy bolesti a spousty nadávek vystupujících mi na mysli a opatrně své tělo napřímila. V tom samém okamžiku, kdy jsem se pokusila o sebemenší pohyb, se ozvala silná bolest a já s hlasitým zavytím klesla zpět na zem.