Mistakes

"Nechala jsem ho žít... prozatím."- 9. Díl

Cítila jsem desítky kapek potu stékajících po mých zádech. Každá kapička po sobě zanechala dlouhou stopu, jež mě každou vteřinou mrazila čím dál tím více. Vnímala jsem chlad pocházející ze silného větru, který tvrdě dopadal do mé tváře a doslova trhal mou pokožku na kusy, které jsem stejně jako cáry svého oblečení zanechávala za sebou jako hloupou stopu. S posledním nádechem a silným odrazem pravé nohy jsem vyskočila do vzduchu a strhla ze sebe poslední zbytky lidské kůže. Když jsem opět dopadla na zem, pod mýma velkýma tlapama se mírně propadla vlhká zem. 

Byla jsem už tak daleko od Isaaca, jehož jsem nechala tupě stát uprostřed lesa, že jsem neměla nejmenší strach, jestli mě dohoní. 

Derek Hale. Jméno, jež mluví samo za sebe. 

Byla jsem tolik naštvaná, ale primárně sama na sebe. Proč první informace, o níž jsem se zajímala nebyl právě onen téměř zřícený dům a jeho obyvatelé? Mohla jsem si ušetřit tolik bolesti a času, který jsem věnovala bezpředmětnému hledání mylných informací, jimiž se internet hemžil. 

Sledovala jsem stíny běžící po mém boku, jejich dlouhé ruce natahující se mým směrem. Zrychlila jsem své tempo v domnění, že jim uteču, ale věděla jsem, že to se mi nepovede. Vždy když jsem zrychlila, objevil se další tajemný stín, jež se ohnal po mém boku a silně ho stiskl. Neovládla jsem se a hlasitě jsem zavyla. Vložila jsem do toho veškerou bolest a zlost, co jsem v daný okamžik pociťovala a to i přes to, že jsem si uvědomovala nebezpečí, do něhož jsem se tím uvrhla. Věděla jsem, že tento zvuk přivolá lovce a já se mu budu moct postavit. 

Chtěla jsem zabíjet. Toužila jsem po krvi. Chtěla jsem cítit tu horkou rudou tekutinu, jak stéká mezi mými tesáky a pokračuje až k mým drápům. Chtěla jsem ukázat svou moc všem, kdo se mi postaví, proto jsem zastavila a trpělivě očekávala jeho příchod. 

Čekala jsem bez jediného pohybu. Mé oči těkaly přes tmavá zákoutí lesa. Věděla jsem, že přijde. Vždycky přijde. 

Hleděla jsem do prachové zeleně lovcových očí. Silně jsem vtáhla vzduch do plic, chtěla jsem cítit jeho pach, jeho strach, ale nestalo se tak. Byl zkušený a odvážný, nebál se. Ostražitě jsem sledovala jeho opatrné našlapování. Věděl přesně, co dělá, ale nebyl jediný. Opatrně jsem se zvedla ze svého místa a udržovala bezpečnou vzdálenost našich těl. 

"Kdo jsi?" Jeho hlas byl hluboký a rozhodný. Mírně jsem sklopila hlavu a nechala měsíc, aby osvítil mou sněhově bílou srst, jež pro něj až do toho okamžiku byla pouze stínem zahaleným ve tmě hluboké noci. 

Zaútočil na mě. Hbitě jsem se vyhnula kulce, jež vyšla z jeho nabité zbraně a do zubů uchopila jeho zápěstí, v němž zbraň pevně svíral. Zaklel, povolil stisk a těžký předmět z jeho ruky dopadl na zem za doprovodu těžkého zadunění. Jediným škubnutím jsem jeho drobnou postavu hodila proti stromu. Křupnutí vycházející z jeho těla oznamovalo částečnou výhru, avšak to co jsem považovala za křupnutí kostí, bylo nabití zbraně, již mi v mžiku přiložil k boku a vystřelil. Na poslední chvíli jsem uskočila, ale noži, který se v dalším momentě střetl s mým bokem, jsem uniknout nedokázala. Opět jsem hlasitě zavyla a ohnala se po lovci stojícím pouhých pár kroků od mého těla. Mé zuby konečně okusily jeho horkou krev, když pronikly jemnou pokožkou na jeho boku. 

"Ne!" Z jeho úst vyšel bolestný výkřik. Chtěla jsem to ignorovat a svou práci dokončit, proto jsem se ohnala po jeho krční tepně, v níž momentálně proudilo ohromné množství krve. 

"Neublížím ti," Ironicky jsem se ve své mysli zasmála. Kolik lovců se mi tohle snažilo namluvit a já dokonce spoustě z nich uvěřila, dokud mě má matka svou vlastní smrtí nenaučila, že takovou chybu už dělat nemám. Lovec si všiml, že jsem jeho slovům nepřikládala žádný větší význam. Nacházela jsem se vteřiny od dokončení svého útoku. 

"Nech ho," Za mými zády se ozval hlas pravé alfy. Naprázdno jsem sklapla čelisti a sledovala kamenný výraz lovce. Byl smířený se vším, na okamžik se zdálo, že byl smířený i se smrtí. Se zaujetím jsem na něho hleděla a ignorovala Scotta, jež stál těsně za mnou. 

Jendou jsem se rozhodla, že Scottovy pomůžu a taky to udělám. Jestli si myslí, že je ten lovec na jeho straně, nezabiji ho... prozatím. 

 Jediným skokem jsem se dostala z jejich dosahu s nechala své tělo zmizet mezi stromy, které ho s milostí pohltily. 

"Pane Argentne, jste..." S vědomím, že znám jméno mé další oběti jsem nadobro opustila prostory lesa a vydala se směrem ke svému domovu.