Mistakes

"Mohl by ses alespoň jednou přestat chovat jako idiot?!"- 14.Díl

S nezájmem se ke mně otočil zády a chystal se bez dalších zbytečných slov odejít, ale mnou projela vlna vzteku, kterou jsem nedokázala ovládnout.

"Mohl by ses alespoň jednou přestat chovat jako idiot?!"

"Já?" Můj hlas pomalu nabíral na hlasitosti, zatímco jeho zůstával naprosto klidný a to i přes vlnu emocí, jež musela projet jeho myslí během toho, co mi před okamžikem vyprávěl o svém otci.

"Jo, ty! Přijdeš sem a pomůžeš mi, řekneš mi dojemnej příběh a pak zase nahodíš tu svojí nedobytnou fasádu, jakoby se tě nemohlo nic dotknout!" Vlastně ani nevím, proč jsem se tolik naštvala, když to bylo přesně naopak. To já jsem se chovala jako idiot. Ne, že bych ho chtěla omlouvat... roli idiota zastával stejně obratně a zkušeně jako já, ale aniž bych si to uvědomovala... v jednu chvíli jsem vší silou bojovala s nutkáním ho obejmout a už nikdy nepustit a hned o okamžik později dělám vše proto, abych se ovládla a nestáhla ho z kůže.

"A co čekáš? Že tu budu stát a budu ti lézt do zadku, když o to očividně ani nestojíš?"

"Jak ty můžeš vědět o co stojím a o co ne?!" Zhluboka jsem se nadechla a sklopila pohled k zemi. Má bipolární povaha se drala na povrch a já ji nemohla nijak zastavit.

"Nevim, jenže já o tobě vlastně nevim vůbec nic! Snažim se jen pomoct." Unaveně si zajel rukama do vlasů až jeho dlaně spočinuly na jeho obličeji. Znenadání rozhodil rukama do vzduchu a zahleděl se mým směrem.

"Řekneš na to aspoň něco?" Chtěla jsem mu odpovědět nějakou kousavou poznámkou, ale došla mi slova. Měla jsem strach, že to zalíbení, které k němu tajně chovám přeroste v něco víc. Nechtěla jsem si znovu procházet tou bolestí, kterou jsem zažila s Aidnem.

"Jasně, co jsem taky čekal." Rozhodným krokem se rozešel pryč a téměř okamžitě se ztratil mezi stromy. Uvědomovala jsem si, že mu dlužím alespoň nějaké vysvětlení za to, že mě ušetřil setkání s Derekem, ale i tak jsem byla přesvědčená, že ho musím nechat jít.

"Isaacu..." Věděla jsem, že mě slyší.

"Jsem stejná jako vy." Hlasitě jsem polkla a bezděky jsem si všimla, že se zastavil. Sice jsem ho už neviděla, ale neslyšela jsem ani jeho kroky.

"Vlastně... jsem stejná jako Scott, částečně. Jen trochu silnější." V krku se mi vytvořil knedlík a já si uvědomila, že jsem s největší pravděpodobností udělala obrovskou chybu. Mohla jsem to vzít zpátky, mohla jsem mu vymazat paměť, ale část mě to nechtěla. Ta část mě chtěla, aby se dostal blíž, aby mě poznal. Ta část se do něj chtěla zamilovat.

"Omlouvám se, Isaacu." Vrátil se. Stál pár kroků ode mě. Opět jsem neviděla do jeho tváře a byla jsem za to ráda, nechtěla jsem vidět jeho výraz plný opovržení, který by mě akorát zranil ještě víc než to dokázal Derek.

Bez dalších slov jsem se otočila na patě a nechala volný průchod silnému třesu, jež ochromil celé mé tělo. Až do téhle chvíle jsem se tomu vzpírala.

Ucítila jsem, jak se má kůže protrhla, zatímco pod ní vyrostla sněhově bílá srst. Stanula jsem před Isaacem v podobě bílé vlčice a se studem mu hleděla do očí. Nikdy jsem se za své druhé já nestyděla, ale před ním jsem si připadala jako monstrum. Měla jsem pocit, že mnou musí opovrhovat za každý život, který jsem ukradla. Za každého člověka, kterého jsem zabila.