Mistakes

"Co jsi zač?- 6.Díl

"Co se stalo?!" Kira rozhořčeně postávala na rozhraní lakrosového hřiště a lesa, v němž se ještě stále honily stíny mé minulosti. Je zpět, je tu...

Nechci, aby to vyznělo špatně, nemám z něho strach. To on by se měl bát. Jsem silnější než kdy předtím a tentokráte vyhraji boj nad svými city, nepropadnu jeho temnému kouzlu.

"Tys' jim to řekla, nebo...?" Kira jen naprázdno zaklapla ústa a s nevyřčenou otázkou v očích sledovala můj prázdný pohled, do něhož se každým okamžikem vléval vztek a beznaděj.

"Kiro, je tu Aiden,"

"A... a co-teda jako-co budeš- však víš... to je špatný, viď?" Lehce jsem mykla rameny, čímž jsem se jí snažila přesvědčit, že mi je to vlastně jedno. Avšak jediný, koho jsem skutečně přesvědčovala, jsem byla já sama.

"No... není to to nejlepší, co se mohlo stát, ale dokázala bych si představit i horší alternativu." Bezděky jsem se ohlédla přes rameno do lesa, z něhož právě vycházela Scottova smečka.

"A oni vědí, že..." Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.

"Nevědí, co jsem, ale něco tuší a vzhledem k tomu, že velká část z nich jsou vlkodlaci, necháme si tenhle rozhovor na jindy, protože tvůj milovanej Scott i ten idiot Isaac, si můžou vykroutit krky, jen aby slyšeli alespoň útržek naší konverzace," Rázným krokem jsem se konečně vydala vstříc svému autu, do něhož jsem plánovala rychle nastoupit a ještě rychleji s ním odjet a pokud možno se na pozemky Beacon Hillské střední školy v nejbližší době ani nevrátit.

"C-co?! Jak jako můj milovanej...?! Cally!" Drobné dívce se snědou pletí se nahrnula krev do tváří. Nezastavila jsem, protože jsem cítila teplo sálající z jejího těla těsně za svými zády. Uslyšela jsem vrzavý zvuk, když popadla popruh své sportovní tašky a naštvaně si ho přehodila přes rameno, zatímco její nohy se už dávno pohybovaly mým směrem.

"Kiro, přiznej si to, líbí..." Než jsem stačila dokončit svou řeč, Kiřina ruka přistála na mých rtech a nepříjemně je uvěznila za barikádou pokrytou potem.

"Fuj! Dej to chapadlo ze mě." Znechuceně jsem si otřela obličej a věnovala jí otrávený výraz, který mi s velkou chutí vrátila.

"Jak jsi řekla, jsou věci, o kterých bychom se měly bavit jinde, obzvlášť když víme, že tady i stěny mají uši."

*****************************************

"Proč to pořád musíme dělat? Naposledy, když jsi měla tenhle super nápad, tak jsi mě nechala samotnou v lese a ani ses neobtěžovala se mi omluvit!" Otráveně jsem si odfrkla a zarazila se v polovině kroku.

"Omlouvám se, stačí?"

"Nestačí!" Kira frustrovaně rozhazovala rukama kolem sebe a snažila se všemi gesty a výrazy vyjádřit svou zlost, již všechnu soustředila na mou osobu.

"Hele, byl to těžký den a obě jsme byly unavený. Byla to chyba, ale už se to nebude opakovat." Povzbudivě jsem stiskla její drobné rameno a snažila se ji přesvědčit o tom, že tentokráte už nezapomenu. Už jsem však měla dávno vymyšlený plán B, protože mi bylo jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Koneckonců... mé nápady téměř nikdy nedopadají dobře.

"Kdyby se cokoli stalo, odjeď,"

"Co?" Nechápavě nakrčila obočí a nedůvěřivě si prohlédla stíny, které se mi sápaly po pažích a vtahovaly mě stále hlouběji do nitra toho zpropadeného lesa.

"Chci, abys zůstala v autě,"

"Proč?"

"Já... chci si s ním promluvit. Nevypadá zrovna jako chladná hlava, proto nechci riskovat, že by se ti cokoli stalo. Navíc... tvoje máma by mě zabila. Prosím, zůstaň tu a zamkni dveře. Nikoho nepouštěj k sobě, nikoho, jasný?! A kdyby přišel... kdyby se tady začal ochomýtat Aiden nebo Ethan, odjeď a to tak, že hned, rozumíš?" Opět jsem se k ní otočila zády a zaměřila svůj pohled na zchátralý dům, jež se nacházel až nevěřícně hluboko v lese. Už jen ten fakt, že jsme musely ujet alespoň deset mil lesní cestou, abychom se dostaly blíže k domu, jehož zdi hrozily, že se každou chvílí svezou k zemi a zavalí mé tělo pod svými sutinami, byl dostatečně děsivý, aby se mi zježily chloupky na předloktí.

"Buď opatrná, Cally," Sebevědomě jsem položila dlaň na zrezivělé zábradlí, ale dávala jsem si pozor, abych ho nestrhla k zemi, protože se ozvalo zlověstné zavrzání. Ignorovala jsem hlasy ve své hlavě, které mi říkaly ať uteču a už se sem nikdy nevracím. Nemohla jsem si dovolit je poslechnout, už jsem byla tak blízko.

Bez dalšího zdržování a utřiďování si myšlenek jsem vyběhla čtyři schody, které mě dělily od dveří. Zprudka jsem stlačila kliku a dveře se jako na povel rozletěly. Vyskytl se mi pohled na poměrně rozlehlou předsíň, jež nepůsobila dojmem, že by tu v poslední době někdo žil, ale nenechala jsem se odradit. Několik kroků mě dostalo do poloviny místnosti, kde jsem zaváhala.

Nikdo tam nebyl. Alespoň to tak vypadalo.

Otráveně jsem svěsila ramena. Co jsem mu vlastně chtěla říct? Přestaň mě sledovat, Dereku? To asi těžko. Nedůvěra nutí lidi dělat ukvapené závěry a já nebyla výjimkou. Proč jsem si vlastně myslela, že bude zrovna tady?

Otočila jsem se na patě a se sklopenou hlavou se vydala na odchod. Co jsem si myslela? Že ho tu přepadnu v okamžiku překvapení a vybalím na něj své zmatené rozhořčení?!

"Co tu děláš?" Ještě než se ozval jeho hluboký hlas podložený silným chraplákem, ucítila jsem opět to chvění a nepříjemný pocit v žaludku.

"J-já..." Chtěla jsem budit strach, chtěla jsem působit jako vítěz a ukázat mu, kdo je tu pánem, ale ve skutečnosti jsem před ním jen stála a nekontrolovatelně se třásla v touze dostat se od něho co nejdál.

"Co jsi zač?" Jeho hlas byl temný stejně jako pohled jeho ledových očí, ale zůstával klidný, jakoby mě snad očekával.

"Chtěla jsem se zeptat na to samé..." Pobaveně se ušklíbl. Nahodil arogantní výraz, ale něco mi říkalo, že už dávno ví, co jsem zač. Věděl to, ale nebyl si jistý.

"Proč mě pronásleduješ?!" Vzdorovitě jsem povystrčila bradu a zahnala strach za bariéru vzteku, tak jak to dělám vždy, když se nad sebou snažím udržet kontrolu.

"Já tebe? To ty stojíš v mém domě," Zasmál se svému postřehu a o pár líných kroků se ke mě přiblížil.