Mistakes

"Scotte, když jsi se mnou cítíš něco zvláštního?"- 26.Díl

Cítila jsem, jak se zem pode mnou nebezpečně náklání. Dokonce jsem i vnímala, jak padám do hluboké propasti, která nemá dno.
Každý sval mého těla se neskutečným způsobem napnul, díky čemuž jsem sebou silně cuknula. Chtěla jsem se, co nejdéle udržet na pevném povrchu, ale nedařilo se mi. Mé tělo se svezlo do propasti a padalo. Sledovala jsem prohlubující se temnotu, neviděla jsem vůbec kam padám.

Co se zdálo jako nekonečné hodiny, byly ve skutečnosti vteřiny, než se mé tělo setkalo s tvrdým povrchem podlahy v mém pokoji.

Polekaně jsem se posadila a podívala se na postel, jenž se nade mnou tyčila ve své monstrózní velikosti a na okamžik představovala stín všech mých obav. Uvědomila jsem si, že to byl pouhý sen a o něco jsem se uklidnila, ale rozhodně ne dostatečně, protože mé srdce stále bilo, jako bych právě uběhla maraton v rekordním čase.

Otráveně jsem se zvedla z podlahy a přešla k zatemněnému oknu. Myslela jsem, že jsem se probudila do brzkých ranních hodin, ale jak mi digitální budík na nočním stolu prozradil... Sice jsem se probudila do brzkých ranních hodin, ale určitě nebyl čas začít se připravovat do školy.

Znechuceně jsem sledovala blikající červené číslice oznamující, že odbila třetí hodina ranní, a s notnou dávkou špatného naladění uposlechla svůj vyhladovělý žaludek volající o pomoc.

Ještě stále s kartáčkem mezi rty jsem si přes hlavu nasoukala šedou mikinu s velkou kapucí a na několikátý pokus zapnula knoflík u černých džínů s dírami na kolenou. Zatímco jsem pokračovala v nudné rutině čištění zubů, tichými kroky jsem scházela ze schodů do kuchyně, kde jsem plánovala pobrat, co nejvíce jídla a na nějakou chvíli se vrátit zpět do svého pokoje, což se mi ostatně také podařilo, aniž bych kohokoli vzbudila.

Zrovna když jsem se vracela zpět z koupelny a chystala se kousnout do čokoládového blaha v podobě své velmi brzké snídaně, ozvalo se tiché cvaknutí následované dalším a dalším.

Nedůvěřivě jsem přešla k oknu a velmi zlehka odhrnula závěs. Ve tmě se přede mnou rázem objevila mužská postava zahalená ve stínu noci. Bezděky jsem se usmála nad myšlenkou, že by to mohl být Isaac, ale v okamžiku, kdy jsem v malém paprsku světla zahlédla ten jedinečný pokřivený úšklebek, úsměv mě přešel. Z donucení jsem otevřela okno a vyklonila se z něho.

"Kira má okno vedle, Scotte."

"Nejdu za Kirou!" Zvědavě jsem pozvedla jedno obočí a čekala, co z něho vypadne, i když jsem věděla, co ho tíží na duši.

"Tak povídej, McCalle." Scott se nejprve narovnal v zádech a poté se nadechl. V domnění, že se konečně dozvím, co se mu honí hlavou, jsem se mírně předklonila a netrpělivě ho sledovala.

"Byl bych radši, kdybys přišla sem..." Zmohla jsem se na pouhé protočení očí, čímž jsem mu dala najevo, že za ním jdu. Scott se otočil zády a svýma bystrýma očima nedůvěřivě pročesával okolí. Akorát jsem se chystala přelézt přes parapet a seskočit z okna, když jsem si vzpomněla na bagetu dlouhou jako obě má předloktí spojená v jedno, jenž se namazána nutelou nedotknuta povalovala na dřevěném stole jen několik stop ode mě. Odevzdaně jsem ji uchopila do ruky a i spolu s ní seskočila z okna a dopadla těsně za Scottova záda.

Polekaně se na mě otočil a věnoval mi poměrně vyděšený výraz.

"Tak mluv,"

"Vlastně,... nejde tu ani tak o- no víš- potřebuju... teda jako... mohla bys," Znuděně jsem se zakousla do své snídaně a spokojeně v ústech přežvykovala první sousto.

"Nebudu ti to ulehčovat. Prostě se zeptej,"

"Co jsi tím myslela? Proč jsi se..." Scott si nervózně přejel přes zátylek a frustrovaně vydechl zadržovaný vzduch z plic.

"Scotte, když jsi se mnou cítíš něco zvláštního?"