Mistakes

"Paranoia..."- 15.Díl

Unaveně jsem si povzdechla a ohlédla se za sebe, abych se ujistila, že za mnou nikdo nejde. Paranoia.

Koutkem oka jsem zahlédla obrys známého domu. Zhluboka jsem se nadechla připravena na silnou bolest, jež pohltí celé mé tělo, ale ve chvíli, kdy jsem celou svou mysl soustředila na přeměnu mého obrovského vlčího těla zpět do podoby člověka, se těsně za mými zády ozvalo hlasité zapraskání.

Zprudka jsem se odrazila od země pokryté mokrým jehličím a otočila tak celou svou postavu směrem odkud vyšel zvuk praskajících větví. Pohledem plným zlosti jsem hleděla do temna a pokoušela se zahlédnout vetřelce. Bez přemýšlení jsem udělala několik kroků vstříc černým stínům, ale jakoby se po dotyčném slehla zem.

Pokračovala jsem tmou stále dál a dál.

Někde v hloubi duše jsem si přála, aby se tu zjevil Isaac, stejně jako předtím. Něco mi však říkalo, že tentokráte to Isaac nebude. Zaposlouchala jsem se do hlasů Beacon Hillského lesa a snažila se od sebe rozlišit jednotlivé zvuky, zatímco jsem zavřela oči a pevně stiskla víčka k sobě. Rozhodla jsem se naplno využít svého sluchu a pomocí něho si v mysli vytvořit vlastní obraz reality.
Zaslechla jsem jemné hlásky ptáků, kteří se usídlili na větvi nad mou hlavou, šustění listů, jež se o sebe zlehka otíraly v poryvech větru, křupání větviček, když se něco stojící ode mě několik metrů rozeběhlo a silně odrazilo do vzduchu, který se nepatrně opřel do mé hrudi.

Mé oči se samovolně otevřely a s překvapením sledovaly známé mužské tělo letící mým směrem. Hbitě jsem se vyhnula tvrdému nárazu a odskočila z dosahu.

Aiden.

"Nebylo těžké tě najít," Neobtěžovala jsem se přeměnit, pro jednou jsem chtěla vyslechnout, co má na srdci. To ovšem nemělo žádný vliv na vlnu vzteku, která mnou lomcovala.
Sledoval mě a zaútočil. Kdo si myslí, že je?!

"Všimli si tě..." Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Cítila jsem jak si vítr pohrává s dlouhou bílou srstí obepínající mé tělo a bezděky jsem se zachvěla.

"Vědí, že jsi bílá vlčice a chtějí tě na svou stranu," Opět jsem se nechápavě zahleděla do jeho obličeje. Co tím chce říct?! Kdo jsou sakra oni?!!

"Jdou si pro tebe," Aiden se vítězně usmál potom co jsem o několik malých kroků ucouvla. Jeho přítomnost mi v ten okamžik byla ještě stokrát nepříjemnější než normálně. S pocitem znechucení jsem sledovala jeho pobavený výraz a neubránila jsem se tichému vrčení, které se v mžiku změnilo v hlasité varovné vyštěknutí, když se začal pomalými kroky přibližovat k místu, kde jsem stála.

"Jak myslíš... ale já tě varoval. Neměla bys být se svou smečkou?" Nemám smečku. Jediná moje smečka je Kira, ale tu on nikdy nepočítal. "Myslim, že by se jim hodila pomoc." Nečekala jsem, co se bude dít a bez varování vyskočila dopředu. Nestačil uskočit a jeho mohutné tělo se naskytlo pod mými tlapami, které ho tvrdě tiskly na zem. Hlasitě jsem zavrčela, čímž jsem odhalila velké bílé zuby. Přes tvář mu přeběhl překvapený výraz, ale vzápětí se ho pokusil zamaskovat rozzlobeným, když mě ze sebe jedinou tvrdou ranou srazil.

Celé mé tělo se ocitlo ve vzduchu, zastavilo se až o kmen stromu, v němž následně hlasitě zapraskalo. Periferně jsem zahlédla, jak se ke mně opět přibližuje. Ihned jsem se zvedla na nohy a věnovala mu poslední divoký pohled, než se mé zuby setkaly s kůží na jeho rameni. Během okamžiku se do mých úst vlila horká tekutina s železnou chutí. Doslova jsem cítila vibrace v ušních bubíncích, když k nim dolehl Aidenův bolestný výkřik, který se dál šířil až do mého mozku, kde způsobil výbuch euforie a nadšení z bolesti, kterou jsem mu způsobila.
Tolik jsem toužila ho konečně zabít, ale věděla jsem, že tu někde je Ethan, který musel slyšet volání svého bratra. Ještě jednou jsem silně stiskla obě čelisti až se jeden z mých špičáků zarazil o Aidenův ramenní kloub a tvrdě se do něj zabořil s doprovodem hlasitého zapraskání, když klíční kost nesnesla nátlak mých zubů. V hloubi duše jsem se spokojeně zasmála a trhla hlavou, čímž jsem Aidena vymrštila do vzduchu a celé jeho tělo poslala po stejné trajektorii jako on to moje před okamžikem.

Zběsile jsem předkládala jednu tlapu před druhou, zatímco jsem se svižnými pohyby vzdalovala od svého sladkého domova a nebezpečně se přibližovala k tomu Derekovu. Netrvalo dlouho a objevila jsem u prahu jeho dveří.

Aniž bych se pohnula, sledovala jsem slabé světlo vycházející z nitra. Dokonce jsem zaslechla i mně už velmi známé hlasy.
Během několika málo vteřin jsem se s tlumenými vzlyky přeměnila a vpadla dovnitř. Do dlaní jsem uchopila první věc, která mi vstoupila do cesty a bez váhání si ji přetáhla přes hlavu, abych zakryla svou nahotu. S překvapením jsem si všimla, že na sobě mám černou mikinu, která mi sahala asi do půli stehen, takže nehrozilo žádné nechtěné odhalení.

"Kiro?" Naštvaně jsem vběhla do místnosti, z níž vycházel hlas Kiry a Scotta.

"Co tu děláš?!" Kira se na mě vyjeveně podívala a rychlými kroky ke mně přistoupila.

"Musíme odsud pryč, hned!" Naléhavě jsem se podívala na Scotta a snažila se ho beze slov přesvědčit, že musíme odejít. A proč? Protože jsem měla neblahé tušení, že ti ONI, o nichž Aiden mluvil, jsou členi smečky alf. Sice si věřím a vím, že jsem silnější než mnozí z nich, nejsem ale sebevrah. Na celou jejich smečku si pouze se Scottem po boku netroufnu.

"Já jsem slyšela, co se stalo..." Kira se na mě soucitně podívala a opatrně položila dlaň na mé rameno.

"C-co?" Na okamžik jsem zapomněla na blížící se nebezpečí a konečně jsem si uvědomila, kde to jsem a o co se snažím. Ucítila jsem štípání v očích, ale žádné slzy jsem vytéct nenechala. Nebudu kvůli němu brečet. Derek za to nestojí.

"Já vím, že Derek je tvůj... no, táta. A chci ti říct, že tě naprosto chápu, ale přesto tě prosím, abys mě nenutila odejít jen proto, že máš vztek..." Znechuceně jsem se podívala na svou nejlepší kamarádku a přála si, abych se sem bývala nikdy nevracela a místo toho utekla daleko od tohohle místa, daleko od tohohle města a daleko od Dereka, jeho smečky a daleko od Kiry. Její prosbu jsem vnímala jako zradu. Jak si mohla myslet, že bych ji odtáhla od lidí, které si oblíbila, jen kvůli své slabosti?
Všimla jsem si, že se naše malá skupina o několik členů rozrostla, když do dveří vešel Derek následován Isaacem.

Kira si všimla mého výrazu a bezděky si uvědomila, že tohle nebyl důvod mé návštěvy. V jejím pohledu jsem cítila soucit i omluvu, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

"Jak sis mohla myslet, že bych..." Ke konci věty jsem se zarazila a rozhodla se přestat chovat jako emocionálně nevyrovnaná teenagerka, kterou jsem ve skutečnosti stejně byla.

"No nic, chtěla jsem vás jen varovat, že je dost pravděpodobný, že během několika minut přijdete o život, ale nechci rušit vaší romantickou chvilku, tak mě zas omluvte." Chtěla jsem se otočit na patě a rázně odkráčet pryč a předstírat, že mi na nikom nezáleží, jak jsem to posledních několik let dělala každý den, ale zabránila mi v tom silná paže, jež se nepohodlně obmotala kolem mých ramen.

"Já bych zase řekl, že tu chceš zůstat." Nemusela jsem vzhlížet, abych poznala, že je to Ethanova paže, která mě pevně svírá. Podle tónu a stisku jsem také poznala, že už dávno našel svého bratra.

"Nemačkej mě tolik! Nechci, aby sis něco udělala s ramenem." Hluboké zavrčení mě přesvědčilo, že svého bratra skutečně našel.