Mistakes

"Dlouho jsme se neviděli, maličká..."- 5.Díl

Ahoooj! Asi nemá cenu se omlouvat, protože uznávám, že jsem hoodně dlouho nic nenapsala a nehodlám to nijak okecávat a vymlouvat se. Chvíli jsem si myslela, že skončím a nebudu se tím dál zabývat, ale začaly přibývat komentáře, které mě docela překvapily a hlavně hrozně potěšily... 
Proto jsem se rozhodla, že ve psaní budu pokračovat! Nebudu slibovat časté přidávání, protože se toho na mě teď sesypalo strašně moc a jsem ráda, že zvládám školu a vše okolo, ale doufám, že aspoň nějak přidávat stihnu. 
Takže děkuju všem, kdo vydrželi čekat a snad se vám další části budou líbit!!!! 
                                       **************************************************

"Musíme jít," Kira do mě silně strčila a já zamrkala a okamžitě sklopila pohled. Doufala jsem, že si Isaac ničeho nevšiml. Jediný, kdo zaznamenal nepatrnou změnu byla Kira, protože jsem jí bezděky sevřela triko do pěsti a skrz jemnou látku nechala proklouznout své dlouhé drápy.

Odhodlaně jsem vykročila a svůj pohled stočila zpět na temný les, jako bych v něm hledala útěchu. A v tu chvíli jsem ho spatřila. Toho, kdo mě dnes celý den sledoval. Dereka. 

Vysmekla jsem svou ruku z Kiřina sevření a otočila se k němu. Čelila jsem pohledu jeho pronikavých očí, jejichž duhovky přesně připomínaly barvu zmrzlé trávy. Vybledlé a zároveň tak zlověstné a temné. Oči plné nevyřknutých tajemství, jež znal pouze on sám. 

Váhavým krokem jsem se vydala skrz hřiště, jež se stále ještě hemžilo hráči. Zdáli ke mě dokonce dolehl otravný jekot trenérovy píšťalky, ale rozhodla jsem se to ignorovat a rozhodnými kroky se přibližovala stále blíže k hranici lesa.

Derekova postava se rozplynula mezi kmeny stromů, jejichž stíny tvořily zlověstnou tmu, která se už konečky svých prstů dotýkala mé tváře a pomalu ale jistě mě vtahovala do svého nitra. Pokračovala jsem vábená touhou po poznání. Hřiště za mými zády se začalo pomalu ztrácet za stíny, které odrážely mé největší strachy a mučivým tempem za mnou uzavíraly bránu, po jejímž zaklapnutí už nebylo cesty zpět. 

"Viděla jsem tě," Pevným hlasem jsem promluvila, ale odpovědi se mi nedostalo. Mé tělo bylo obklopeno tmou a zlověstným šustěním listů. Za mými zády se ozvaly kroky, ale věděla jsem, že nepatří Derekovy. Do mých zad se zapřel vítr a já pocítila známou vůni, jež jsem před několika hodinami sledovala do útrob stejného lesa, v němž se právě teď nacházím. 

"Scotte, tohle je moje věc." Kroky náhle ustaly. Stál těsně za mnou, cítila jsem jeho pohled opřený do temene mé hlavy. Nebyl sám. 

Měl s sebou celou svou smečku. Kromě jednoho jediného člena. Kromě Dereka.

"Co jsi zač?" Pobaveně jsem se uchechtla a otočila se, abych mohla vzdorovat jejich upřeným pohledům. Nevěřili mi, ale to ani já jim. Přesto jsem tu byla a toužila jim pomoci. Avšak... v utajení. Nechtěla jsem, aby věděli, kdo skutečně jsem. 

"Co? Nezdá se ti to trochu zvláštní? Co jsi zač? Možná jen nevhodně položená otázka, nemyslíš?" Pobaveně jsem povytáhla obočí. Tahle hra mě začínala bavit. Stála jsem k nim čelem a vzdorovitě pozvedla bradu jejich směrem. Vítr se tentokráte zapřel do mé tváře a opět ke mě zanesl jejich pach. Pach jejich emocí, pocitů, strachů... Cítila jsem strach, který vyzařoval i z jejich nejistého postoje. Nenápadně mě obklíčili. Každý se postavil z jedné strany a utvořily jakýsi trojúhelník, jenž mě měl zastavit v mém dalším počínání. 

Scott mě bedlivě pozoroval a hledal jakýkoli náznak strachu, nervozity, či poznání, ale nic nenašel. Nic jsem mu totiž neukázala. 

"Ehm, fakt si myslíte, že tohle je nejlepší místo na rozhovor? Nechci vám do toho nějak skákat, ale..." Stiles se polekaně rozhlížel kolem sebe a já se sama pro sebe pobaveně ušklíbla.