Mistakes

"Bolí to...!"- 19.Díl

Z nenadání projela jemnou pokožkou kolem mého hrdla ostrá čepel. Automaticky jsem vykřikla bolestí, ale čepel se ani přesto nezastavila a pokračovala v porušování kůže po celém povrchu mého těla. Nůž pokryl téměř každý milimetr mé kůže poměrně hlubokými rankami, z nichž kromě rudé krve vytékala i zvláštně zbarvená hmota oměje. 

Avšak bolest nepolevovala. Oměj stále nevycházel z mého těla, ale naopak se v něm statečně držel. 

Něčí paže mě silně objaly, zatímco na mé tváře dopadaly kapičky slaných slz, jenž se mísily s mými a společně stékaly do ranek na mém krku, které akorát nepříjemně podráždily. Trhavě jsem se nadechla, když se proud slz dostal přímo do otevřené rány a silně mě zaštípal. Spolu s nepatrným množstvím vzduchu se do mých plic vlila i známá vůně pánské kolínské smíchané s mužnou vůní zpoceného těla. To Isaac. On mě objímal. 

Bývala bych se pro sebe mírně usmála, ale vzápětí jsem si vzpomněla na ochromující bolest, která mě navrátila zpět do reality. 

"Vždyť vykrvácí!" Derekův hluboký hlas zaburácel z oblasti mých nohou a jeho stisk nepatrně zesílil, přičemž se má holenní kost s hlasitým zapraskáním málem rozletěla na několik částí. 

"Teď z ní musím dostat ten jed." Derek opět stiskl mou nohu a já se neubránila zakňučení. Všiml si toho a jeho stisk ihned povolil. 

"Nepovoluj. Teď to přijde. Jsem si jist, že takovou bolest ještě nikdy nezažila, musíte ji držet velmi pevně." Zavládlo ticho, přerušované zvuky nástrojů dopadajících na povrch kovové desky vedle mého boku. 

"Ten jed musím vypálit." Znovu se ozval ten neznámý hlas. Zněl klidně a vyrovnaně, zatímco já jsem se celá rozklepala strachy 

"Co p-pro-...?" Z ničeho nic ke mě dolehl i Kiřin hlas. Ona svou otázku však už nedokončila, protože jsem ji přehlušila svým výkřikem, když se rozžhavený plamen dotkl povrchu kůže na mé pravé paži. Jed byl všude. Byl doslova po celém mém těle. 

Snažila jsem se dostat co nejdál z dosahu té spalující bolesti. Měl pravdu... nic takového jsem nikdy nezažila a upřímně jsem doufala, že už taky nikdy nezažiji. Vší silou jsem se snažila vyprostit ze sevření těch paží a konečně uniknou plamenům, které se postupně krmily na mém ještě stále živém mase. Naposledy jsem zoufale vykřikla a s pláčem upadla do bezvědomí. 

Nebylo to klasické bezvědomí, nýbrž jsem cítila veškerou bolest, ale nemoha jsem vykonat ani ten nejmenší pohyb. Ležela jsem naprosto paralyzovaná. 

Po tvářích mi ještě stále stékaly proudy slz. 

Bylo to jakoby mnou projíždělo desítky nožů, jejichž ostří bylo obaleno solí a sekaly hluboko do masa, aniž by se zarazily do kosti. Nepatrně jsem ucukla, když se oheň dostal na můj hrudník. 

Bez varování se oheň oddálil, ale bolest nepominula. 

Nepatrně jsem otevřela oči. Spatřila jsem menšího muže s tmavou pletí, jak se ke mě s konejšivým úsměvem blíží a jemně chytá mou paži do svých sametových dlaní. Bezděky jsem se pod jeho dotekem uvolnila a klidně se položila na kovový stůl. Muž se ještě jednou usmál a já si uvědomila co se chystá udělat. 

Zoufale jsem začala vrtět hlavou. 

"Ne, pro-prosím!" Než jsem stačila pokračovat viděla jsem jak se mé předloktí ohnulo do nepřirozeného tvaru, když se kost rozpadla na několik částí. Nestihla jsem ani vykřiknout a nadobro jsem se propadla do naprosté tmy. Konečně jsem přestala vnímat tu strašnou bolest. Konečně jsem se opět zhluboka nadechla.