Mistakes

"A? Odejdeš?!"- 21.Díl

Touha mu vše říct byla spalující. Doslova jsem cítila ta slova na svém jazyku jak hoří a snaží se dostat ven, ale jakoby byly mé rty slepené k sobě a já nebyla schopna je od sebe oddělit. Zoufale jsem si povzdechla a několikrát za sebou rychle zamrkala, abych zahnala slzy, jenž se hrnuly na povrch, ale mělo to přesně opačný účinek, protože o několik okamžiků později se slané kapičky stejně převalily přes má spodní víčka a tíživě pomalou rychlostí stékaly po mých tvářích.

Isaacova dlaň se ve stejném okamžiku jako první slza dotkla mé tváře. Nepatrně jsem sebou ucukla, což ho přimělo dlaň opět stáhnout, ale to jsem nechtěla. Jen jsem se zalekla jeho nečekané náklonnosti. Aniž bych mu dala prostor něco říct, prudce jsem se nadzvedla a obmotala své ruce pevně kolem jeho krku, čímž jsem ho sama a dobrovolně vtáhla do velmi silného obětí.

Ucítila jsem jak jeho tělo nepatrně ztuhlo, když do sebe naše hrudníky prudce narazily a já zabořila svůj obličej do ohbí jeho krku. Spokojeně jsem vdechla tu známou uklidňující vůni a užívala si okamžik, kdy se postupně uvolnil a jeho paže mě objaly a přitiskly ještě blíže k němu.

Veškeré napětí, které jsem si s sebou posledních několik dní nosila, ze mě opadlo a já se poprvé za několik let naprosto svobodně nadechla. Měla jsem pocit, že mě nic netrápí, že jsem nepřemožitelná.

"Byla tu moje máma." Konečně jsem přemohla ten zvláštní pocit, který mě nutil nic neříkat. Zatímco jsem mluvila, se mé rty jemně dotýkaly pokožky na Isaacově krku. Všimla jsem si, jak se nepatrně zachvěl.

"Zdálo se ti to?"

"Ne, byla tu. Teda... nevím." Opatrně jsem se od něj odtáhla, ale pouze tak abych mu viděla do obličeje. Zoufale jsem mu hleděla do očí a snažila se v nich najít odpovědi na své otázky, i když jsem věděla, že já jsem jediná, kdo je může znát.

"Bylo to divný. Myslím si, že tu něco skutečně bylo a..." Zoufale jsem nechala své paže spadnout podél těla, ale tajně jsem doufala, že on to samé neudělá, což se mi nevyplnilo. I jeho paže vzápětí opustily mé boky a on o krok odstoupil, aby na mě lépe viděl. Zklamaně jsem zklopila pohled k zemi a soustředila se na svá chodidla zašpiněná od hlíny.

Což mi připomíná...

"Není tu něco co bych si mohla obléknout?" Nervózně jsem se ošila, když jsem si vzpomněla na fakt, že jediným kusem látky, který zakrývá mé jinak nahé tělo, je poměrně tenká černá mikina.

"Moje mikina ti už nestačí?"

"No tak promiň, že jsem nechtěla vběhnout do Derekova domu nahá?" Svou větu jsem zakončila otazníkem, abych mu dala jasně najevo, že to by nebyl nejlepší nápad a že to co jsem udělala, bylo vlastně jediné možné řešení. Isaac se jen tiše zasmál a zakroutil hlavou.

"Kira by se tu měla každou chvíli objevit, myslím, že ti něco vezme." Spokojeně jsem se usmála, ale Isaacova tvář rázem zvážněla. Doufala jsem, že téma mého snu konečně ukončíme, ale věděla jsem, že mu to musím dopovědět.

"Proč se ti o ní zdálo?" Pokrčila jsem rameny a opět sklopila pohled k zemi.

"Nevím, ale varovala mě. Vlastně mi řekla, abych odsud utekla." Sebrala jsem poslední špetky odvahy, které ve mně po tak dlouhé noci zbyly a zahleděla se zpět do jeho tváře.

"A? Utečeš?" Chvíli jsem ho sledovala a vnímala každou změnu v jeho tváři. Spatřila jsem dokonce strach? Nervozitu? Opravdu se bál, že odejdu? Proč by mu na tom vlastně záleželo?

"Kdyby se to stalo před týdnem, ani bych o tom nepřemýšlela a už byla dávno pryč. Ale teď... neodejdu odsud."