Vyhraj!

~1~

Procházela jsem se kolem velkého jezera, které v osmém kraji máme. Mám to štěstí, protože od něj bydlím sotva deset minut cesty. Byl krásný slunečný den a já si ho užívala, jak nejlépe jsem dokázala. Zítra se totiž koná den Sklizně a já se jako všichni tady bojím, jestli mě náhodou nevyberou. Mé jméno je v osudí jen čtyřikrát. Nemusím brát žádné oblázky, jelikož naše rodina patří k těm nejbohatším osmého kraje. Vedeme obrovský obchod s textilem a také plno lidí, dokonce i sama prezidentka Xenie naše zboží chválí. Peníze šetříme a neplýtváme s nimi. Každý den máme co do úst, ale někteří lidé v kraji to tak nemají. Většina z nich. Těm nejchudším se snažíme trochu pomoci. Dáváme jim jídlo a oblečení, někdy i peníze. Lidé mají mé rodiče a bratra moc rádi. Mě si také velmi oblíbili. Když jsem byla malá, říkali mi Zlatovláska, protože jsem měla zlatě žluté vlasy a hodně dlouhé. Bohužel jsem si je na mou první Sklizeň nechala ostříhat, kdyby mě vybrali do her. Naštěstí se to za ty tři roky ještě nestalo a já jsem nesmírně ráda. Doufám, že i letos budu mít štěstí a nevyberou mě. Samozřejmě to přeji i ostatním, ale dva z nich stejně vyberou a pošlou je do arény. Jaká asi bude letošní rok?
Poušť, bažina, džungle, moře, hory, tundra? Jednou byla skalnatá aréna, která byla děsivá. Plno Splátců tam zemřelo, když na skále uklouzli a spadli do propasti. Od té doby taková podobná aréna nebyla, protože Kapitolany to nebavilo. Dříve to tak bylo s pouští a s ledovou arénou, ale tvůrci her to vyřešili jedním možným způsobem. Do ledové arény měl každý Splátce v kapse bundy či kalhot krabičku sirek. A do pouště dostal opalovací krém, aby se nespálil a neumřel na spáleniny, což už se také stalo a do pouště zabudovaly podzemní studny. Samozřejmě jich bylo málo a největší byla právě ta u rohu, kde se většinou zdržují profesionální Splátci. První, druhý a čtvrtý kraj. Většinou jsou spolu, ale nemusí to tak být vždy. Minulý rok se například první kraj spojil s dvanáctým a devátým.
Také jsem zjistila, že ne všichni profíci jsou krvežíznivý a zabíjet nechtějí.
Před dvěmi lety to byl kluk Hans. Nezabil vůbec nikoho a dostal se až do finále tím, že se schovával. Bohužel ho chlapec z dvanáctého kraje(ten byl v době třetích čtvrtoher zničen, ale znovu postaven. Třináctý kraj už neexistuje, ani v podzemí, jak ho měli před tím. Byl definitivně zničen.) zabil. Hans si chtěl zachovat dobré svědomí a to se mu nevyplatilo. Chápala jsem ho. Tehdy se mě matka ptala, jestli bych to udělala také. Odpověděla jsem nesouhlasně. Popravdě bych toho posledního Splátce zabila. Nebo se o to jen pokusila. Udělala bych cokoliv proto, abych se vrátila zpět k rodině.

Slunce už zapadalo a já se loudavým krokem vracela domů. Bylo mi jasné, že se dnes nevyspím, jako každou noc před Sklizní. Nikdy jsem neusnula a pokud ano, zdály se mi noční můry.
Po necelých deseti minutách jsem došla k velkému šedému domu, ve kterém se svítilo. Byl to náš dům. V přízemí byl obchod s textilem. Jelikož se náš kraj soustředí na textil. Ráda jsem šaty navrhovala. Byl to můj koníček. S mámou jsme je pak ušily. Někdy jsem si je nechala, někdy poslala do Kapitolu a někdy je dala do obchodu nebo chudým lidem.
Připadala jsem si jako Robin Hood, ta pohádková postava z knížky, kterou mám. Je to pohádka z dávné doby a většinou jsou tyto knihy už zničeny a nebo zakázány. Tuhle nám Kapitol poskytl jednou, když měla máma vytvořit oblečky zbojníků na dětský kapitolský karneval. Knihu již nechtěli zpět, tak jsem si ji nechala. Četla jsem si ji často a stále ji čtu. Je moc pěkně napsaná. Bohužel nevím kdo ji napsal a kdy ji napsal.
Vešla jsem do obchodu a málem se srazila s vysokým chlapcem, který nesl hromádku oblečení.
,,Omlouvám se." omluvila jsem se.
,,To nic. To já bych se měl omluvit. Nedíval jsem se před sebe." zářivě se usmál. ,,Ty jsi Charlotte, že?"
,,Ano. Jak to víš?" zeptala jsem se zmateně. Vím, že o něm dívky říkají, že je nejhezčí chlapec na světě, ale já se o chlapce příliš ještě nezajímala. Vlastně ani neznám jeho jméno.
,,Potkával jsem tě na chodbě a no, trošku jsem se na tebe vyptával." trošku zčervenal a já také.
,,Vážně?" nadzvedla jsem obočí.
,,Ano" usmál se. Malinko jsem se zasmála. Pár vteřin jsme byli potichu a já se dívala do jeho zelených očí.
,,To je trapné. Ani neznám tvé jméno." zčervenala jsem jako rajče. Bylo mi trapně.
,,Scott. Jmenuji se Scott." usmál se.
,,Takže Scotte, měla bych už jít, takže-"
,,Jo já taky. Dobrou noc a hodně štěstí zítra." usmál se.
,,Tobě taky." usmála jsem se. ,,Dobrou, Scotte."
Scott se usmál a odešel. Se zasněným výrazem jsem vyšla schody do druhého patra.
,,Co se tak přiblble usmíváš?" zeptal se mě můj třináctiletý bratr, který byl o dva roky mladší než já.
,,Cože?! ne, neusmívám!" zaprotestovala jsem a šla si do koupelny umýt ruce. Zase tekla jen ledová voda. V osmém kraji máme horkou vodu jen od sedmi ráno do sedmi večer a potom se vypíná.
V kuchyni seděl táta a četl si noviny osmého kraje, které tady skoro nikdo kvůli nedostatku peněz nekupuje.
,,Ahoj, kde je máma?" zeptala jsem se táty a posadila se ke stolu.
,,Právě šla zamknout obchod." zamumlal taťka.
,,Heh, Lidye Hammerstonová se vrátila z Kapitolu zpět do osmého kraje." zamumlal si taťka.
,,Lydie? Poslední naše vítězka?" zeptala jsem se zaujatě a taťka přikývl. Lidye vyhrála před patnácti lety, kdy ji bylo patnáct, tak jako mně. Rok bydlela tady a pak se odstěhovala do Kapitolu. Viděla jsem ji jen na Sklizni a nikdy ne moc dobře.
,,Ahoj Char, jak ses dnes měla? Dáš si něco k večeři?" do kuchyně přišla máma.
,,Ahoj. Dobře a jo, něco bych snědla." usmála jsem se.
,,Elliote, dáš si něco k večeři?!" zavolala na mého třináctiletého bratra.
,,Jo!" zakřičel.
Mamka začala mazat dva chleby máslem a dala na ně kozí sýr. Podala mi to i s čajem a vodou.
,,Děkuji." usmála jsem se a pustila se do jídla. Po chvilce přišel i Elliot, který se usmíval jako sluníčko.
Po večeři jsem se převlékla a lehla si do postele. Usnula jsem.