Vyhraj!

~11~

Celou noc jsem přemýšlela o spojenectví s Felixem. Když jsem konečně někdy v brzkých ranních hodinách usnula, tak jsem o pár hodin později vstávala na snídani.
,,Dobré ráno." pozdravila jsem všechny.
,,Dobré." zívla Merida, Lidye se na mě usmála a Carlos mi zamával.
,,Lidye?" oslovila jsem svou mentorku a ona se na mě podívala, ,,Týká se to i tebe, Carlosi." drcla jsem do Carlose a on se na mě podíval.
,,Co se mě týká?" zeptal se zmateně.
,,No, Felix mně a tobě, Carlosi, nabídl spojenectví. A já se chtěla poradit i s Lidyí, jestli je to dobrý nápad..." řekla jsem pomalu a Lidye se zamyslela.
,,Já bych to přijal." řekl Carlos a já se na něj podívala.
,,Já ne." sdělila chladně Lidye. ,,Je to na vás, ale nepřijala bych to. Něco na něm je. Je to jen moje domněnka, ale nepřijala bych to. Počkejte...prozatím řekni, že to nepřijímáš." řekla mi a vstala.
Zaraženě jsem se na ní dívala a ona kývla hlavou. ,,Je to profík." zašeptala a odešla.
,,Tak co?" otočila jsem se na Carlose, který pokrčil rameny.
,,Když řekla že ne, tak ne." řekl a vstal. ,,Na tréninku." mrknul a odešel k výtahu.
,,Měla by sis pospíšit." sdělila mi Merida. ,,Za deset minut začíná trénink." dodala a já přikývla. Snědla jsem svou snídani a vydala se na trénink. Když jsem přišla do tělocvičny, viděla jsem, jak se Carlos potichu baví s Felixem. Nevšímala jsem si toho a šla k rozdělávání ohně. Pořád jsem přemýšlela nad slovy Lidye. Možná má pravdu. Je to profík. Ale na druhou stranu, ona ho nezná tak, jako já. Celý den jsem se vyhýbala Carlosovi a Felixovi. Carlosovi bych se nevyhýbala, kdyby nebyl s Felixem. Ale byl, tak mi nezbyla jiná možnost. Napadlo mě, že se Carlos s Felixem spojil, ale to by neuposlechl Lidyi, a ta se nám snaží zachránit život.
Po tréninku jsem zůstala zavřená v pokoji až do večeře. Studovala jsem muty a lékařské znalosti, protože ty se mi v aréně budou hodit.
Poslední dva dny tréninku jsem už byla zase s Carlosem, který mi nic neřekl o tom, o čem se s Felixem bavil. Dalo by se říct, že jsem na to zapomněla.

Dneska se koná individuální ohodnocení a všichni Splátci čekají, až budou moct předvést svůj výkon. Jako první půjde Felix. Když se zvedal, podíval se na nás.
,,Hodně štěstí." řekl a malinko se usmál.
,,Tobě taky." řekli jsme s Carlosem společně. Minuty ubíhaly a každý Splátce pomalu odcházel.
,,Předveď se!" řekla jsem Carlosovi a dala mu polibek na tvář pro štěstí.
,,Díky! Ty taky. Chci od tebe vynikající výkon." mrknul a odešel. Já mezitím přemýšlela, co všechno mi při trénincích šlo. Nejvíce mi šlo rozpoznání rostlin a léčivé znalosti, Carlos mě naučil pasti a ty mi jdou skvěle, s rozděláváním ohně a s uzly mám problém. Maskování celkem zvládám a jiné znalosti také. U zbraní je to horší. Jde mi sekera, s mečem taky nejsem nejhorší (to jsem zjistila díky Felixovi), lukostřelba je mizerná a o oštěpu a trojzubci ani nemluvím. Zvládám boje z blízka, s noži si také poradím, ale jak už jsem říkala, sekery jsou nejlepší. Carlos to umí s oštěpem, mečem a trojzubcem. Nože taky zvládá, ale se sekerou má problémy a to už nemluvím o luku. Neumí dobře rozeznat rostlily, ale pasti umí na výbornou. Rozdělávání ohně a maskování zvládá lépe než já. Uzly mu jdou dobře. Léčivé znalosti jsou pro něj mizerné. Umí rozeznat jen pár bylin, ale nedokáže z nich udělat lék....
Z mého přemýšlení, mě vyrušil počítačový hlas ženy, která oznamovala mé jméno. Vstala jsem a vešla do místnosti, která vypadala téměř stejně jako tělocvična, kde jsme trénovali, až na to, že byla menší. Došla jsem před pódium s tvůrci her.
,,Charlotte Parkinsová, osmý kraj." řekla jsem vyrovnaně a všichni si mě prohlíželi od hlavy až k patě.
,,Dobrá." zamlaskal Gramhen, hlavní tvůrce her. ,,Pusťte se do toho. Na předvedení svých schopností máte přesně deset minut." oznámil a na velkých hodinách se začalo odpočítávat deset minut. Došla jsem k sekerám a vzala jsem si dvě do každé ruky. První jsem hodila s otočkou. Trefila se do srdce. Druhou s kotrmelcem a trefila stejný cíl. Vzala jsem si další dvě a počkala, až se rozsvítí figuríny. Hodila jsem obě naráz a sekery se zabodly do dvou figurín. Obě dvě do srdce. Řekla jsem si, že tohle už stačilo. Došla jsem k testu poznávání rostlin. Vyplnila jsem ho za půl minuty a vše jsem měla správně. Z balkónku, kde tvůrci seděli jsem slyšela vzrušené mumlaní a občas menší vísknutí.
Došla jsem k pastím a vyrobila jednu z těžších, které mě Carlos naučil. Zvládla jsem ji a to už mi zbývaly jen dvě minuty. Rozhodla jsem zkusit štěstí s mečem a noži. Vzala jsem si pásek s noži a meč. Zase jsem bojovala s laserovými Splátci. Házela jsem po nich noži a hvězdicemi. Ne vždy trefily správný cíl, ale většinou ano. Poslední dva jsem zabila mečem přesně ve chvíli, kdy můj čas vypršel. Podívala jsem se na tvůrce. Někteří uznale pokyvovali hlavami, jiní mi tleskali a Gramhen se mírně usmíval.
,,Můžete jít." řekl mi a já s rozloučením odešla. Nastoupila jsem do výtahu a vrátila se do našeho bytu, kde na pohovce seděl Carlos, Lidye, Merida, Sannymiem a Xaverie.
,,Super!" vypískla Merida. ,,Tak už nám to oba můžete říct." zářivě se usmála a já nechápala, co má na mysli. Se zamračeným výrazem jsem si sedla na pohodlnou bílou sedačku.
,,Co vám máme říct?" zeptala jsem se a Xaverie se plácla do čela.
,,No přece, co jste předvedli, hlupáčku." zasmála se Merida.
,,Aha." už jsem to pochopila a připadala jsem si jako největší pitomec na světě. Malinko jsem se stydlivě usmála a pak se podívala na Carlose. ,,Tak povídej." pobídla jsem ho.
,,No.." protahoval.
,,Dělej!" pobídl ho Sanny a usmál se na něj.
,,Přišel jsem a oni řekli ať začnu. První jsem šel k oštěpům a trojzubcům. Vždy jsem trtefil srdce a propíchl figurínu skrz na skrz. Někdy se ozvalo obdivuhodné zatleskání. Pak jsem byl u pastí. Vytvořil jsem ty nejtěžší co znám. Ještě jsem stihl rozdělat oheň a zamaskovat batoh tak, že splýval s okolím." vypověděl nám celý průběh jeho předvedení.
,,Hm, výborné. Myslím, že dostaneš vysokou známku." pochválila ho zamyšleně Lidye.
,,A co ty?" zeptala se s úsměvem Xaverie. Povzdechla jsem si a s menším úsměvem se pustila do vypravování...

V osm hodin jsme všichni seděli před televizí a čekali, až se na obrazovce objeví moderátorka, Anastazie. Po několika minutách se televize zapla a na obrazovce se objevily baculaté tváře Anastazie a její veliké fialové oči.
,,Krásný večer!" prohlásila a zářivě se usmála. ,,Jak všichni víte, dnes probíhal individuální trénink, kdy se Splátci předvedli před tvůrci her a ti je ohodnotili známkou od jedničky do dvanáctky. Nebudeme to déle zdržovat a jdeme rovnou na to!" řekla a na obrazovce se objevil obličej Felixe.
,,Felix Greenberg, první kraj." přečetla jeho jméno a kraj, sjela pohledem níž a usmála se. Zvedla oči od papírů a řekla jeho známku. Tatéž známka se objevila vedle Felixovy hlavy. Velká jedenáctka zářivě svítila a já si všimla, že se Carlos malinko pousmál a taky jsem se přistihla, že se usmívám. Byla jsem ráda, že má vysoké hodnocení, ale není to zase moc dobře. Jelikož jsem nepřijala spojenectví, jsme soupeři a on je velmi výborný.
,,Jeho spolukrajanka, Natalie Menrow, má známku...devět!" řekla Anastázie a vedle hlavy Natalie se objevila zářicí devítka. Takhle to pokračovalo dál, až se na obrazovce objevila hlava Carlose.
,,Carlos Parish, je z osmého kraje a má známku...." Anastázie ráda napínala. Všichni v místnosti zatajili dech. ,,Jedenáct!" vydechla Anastázie.
,,Výborně!" pochválila Carlose Lidye, ale bylo ji sotva slyšet z nadšeného výkřiku Meridy a Xaverie, které teď Carlose objímaly a třásly mu rukou jako gratulaci.
,,Pšššt! Ještě Charlotte!" vykřikl Sanny a Merida s Xaverii se s očekáváním podívaly na obrazovku a zatajily dech. Já se napřímila a s očekáváním hleděla na svou fotografii. Srdce mi vynechalo několik úderů.
,,...Deset!" vykřikla Anastázie a já vydechla. Všichni začali tleskat a radovat se. I mně a Carlosovi se na tváři objevil veliký úsměv a gratulovali jsme si navzájem. Po té jsme si připili a stihli už jen poslední dva kraje. Jedenáctý kraj na tom byl špatně, ale dvanáctý kraj měl osmičku a devítku, což je celkem vysoké hodnocení. Moc se nedivím, když potají dvanáctý kraj trénuje.
Znechucení nad dvanáctým krajem odešlo stejně rychle, jako přišlo a já se mohla znovu radovat z našeho výsledku.
Dlouho do noci jsme oslavovali a když jsem si šla lehnout, uvědomila jsem si, že už za dva dny půjdu do arény. Stiskla jsem svůj medailonek, zavřela oči a do tmy zašeptala mé přání.
,,Kéž byste zítra přijeli..."

...............,,.,...

Ahojky :)

Dnes kratší a nudnější kapitola. Příště nás čeká příprava na interview, poté kapitola věnována rozhovorům a možná že tam dám i jak už je v aréně a čeká, kdy bude moct jít pro zásoby a pak už bude několik kapitol z arény.

To je asi vše!

Mějte se!
Pacicka